Maybe I love you [CZ] ✅ [Korekce]

#65

Zamrkam a zvednu se na loket. Jsem v knihovně a sem dovnitř proudí paprsek slunce. Zakryju si oči kvuli slunci a rozhlednu se kolem. Mám na sobě Tylerův sako. Úplně voní po kolínské, máty a lasagne. Zvednu se na nohy a vezmu naše saka. Vylezu z bludiště a něčí ruce mě vtáhnou zpět. „Ticho." Zašepta a pomalu ucouvame. Zakopnu o jeho vozík a spadnu mu do klína. I tak mi neuvolní pusu.

„Někdo tu byl!" Ozve se něčí hlas a oba ztuhnem. Konečně ze mě pustím ruce, rychle skočí na zem a otočím se k němu.

„Kdo to byl?" Zašeptam.

„Poldové. Prej někdo zničil školní zeď."

„Ale my jsme to nebyly, ne?

„Bylo to z venku." Hodí mi batoh, co měl pověšenou vedle vozíku. „Musíme zmizet."

„Jak?"

„Knihovna má tajné dveře, které vedou ven."

„Jak to víš?"

„Rád zkoumam."

„Pff... jenom jste byly zvědaví."

„Dá se to říct. Ale musíme zmizet."

„Tak jdem."

Opatrně doplazíme úplně dozadu a Tyler něčím pohne, takže se knihovna bez skřípnutí pohne a  otevře nám dveře. Hodím batoh na zada a potlačím vozík před sebou.

„Pozor!" Vyjekne potichu Tyler.

„Klid! Už jsme venku!" Před náma se objeví paprsek světla a než se naděju. Oba spadnem na zem.

„Au. Říkal jsem POZOR!"

„Jak jsem měla vědět, že tu nejsou schody!"

„Ježíši! Sklapni!" A je zpátky.

„Najednou, co?" Zvednu se na nohy a opráším si šaty. Postavím vozík na zem a dojdu k Tylerovi. Omotam jeho paži kolem krku a společnými sílami se zvedne na nohy a pomalu dojdem k vozíku. Sedne si a zamračí se na mě. „Co?"

„Nic." Otočí se a zamíří na parkovišti. A pak mě něco nápadné. Doběhnu ho a zastavím vozík tak prudce, že Tyler malém spadne na zem. „Co je?"

„Tys věděl, že tady jsou skryté dveře!" Podívá se za mnou, odkud jsme vylezli a vrátí se pohledem zpět ke mě.

„No a?"

„Mohla jsem být dávno doma!" Zakřičím.

„Ále. Neříkej, že sis to se mnou neužila." Zamrkam. „Já to věděl." Ušklíbne se a otočí se zády ke mě.

„Tylere!"

„Měj se, Alison."

„Jmenuji se ALYSON!"

***

„Ježíši Kriste! Vypadáš hůř než obvykle." Kopnu do Harryho a hodí po něm svůj batoh.

„A ty jsi ošklivý od přírody!" Seberu tašku s oblečení, kterou mi přinesl na převlečení.

„Ale jdi. Jsem neodolatelný." Nakloní se ke mě a mrkné na mě.

„Fuj." Zasměje se. Vytahnu z tašky power banku a rychle si nabiju mobil. Harry zamkne auto a obejme mě kolem ramena. Dnes má na sobě normální oblečení. Černé džíny a mikinu věž rukávy. Nasadí si sluneční brýle. Protočím oči. Dnes je poslední týden v školním roce a v tomhle týdnu už všichni kašlou na uniformy. Harry po prázdninách odchází do Chicaga na vysokou. Bude mi chybět. Nikdo nebude klepat na naši koupelnu a nebude po mě křičet, ať si pohnu. Jeho pokoj bude prázdný a čistý. Vždycky byl prase.