Maybe I love you [CZ] ✅ [Korekce]

#36 ✔️

Zařvala jsem smíchy, když nás pustili. Lynn klopytla na jedné noze a přitom na mě visela jednou rukou. Jak se pořad směju, mám pocit, že se mi brzy podlomí nohy. „Uklidni se, jo?" Poplácala mě po tváři.

„Já... já prostě ne-nemůžu!" Vykoktala jsem přes smíchy. „Tomuhle se říká karma."

„Haha... tak mi spadla jedna bota, no a?" Pomalu si sedla, když jsme dorazili k lavičce. Už jsem ji nemohla dál držet, hrozně mi drtila ramena a byla těžká.

„Tobě jenom jednou, kdežto mě pětkrát!" Rozhodila jsem ruce nad hlavou. „A všechny byly moje oblíbené!"

„Fajn! Uklidni se!" Chytla mi za obě ruce a položila mi je na klín. Pak si vytáhla mobil a zkontrolovat čas. „Za deset minut to hraje! Musíme rychle najít kino!" Začala hysterčit. Zasmála jsem se a položila jednu ruku na její rameno.

„Kdo mi pořád říkal, že se mám uklidnit? Hmm?" Podívala jsem se na ní. „Klid, vím, kde to je." Mrkla jsem na ní, pak jsem si něčeho uvědomila. „Nemáš náhradní boty?" Kývla jsem na její volnou nohu bez bot.

„No jo... v kufru mám náhradní páry." Vylovila z kabelky klíče od auta a hodila mi je. „Na! A chci černé boty s vysokými podražky!" Protočila jsem oči a zamávala jsem ji, když jsem odcházela.

***

Za hodinu tu přibylo čím víc aut, že jsem se skoro ztratila. Lynn má černé auto, které ladily vedle další aut, každý z druhé strany. A skoro stejné modely. Zmateně jsem stala před třemi aut a nebyla schopná rozeznat jednoho od druhý. Byly jako vejce vejci.

Sebrala jsem dost odvahy a přistoupila k jednomu. Kdyby tu byla Lynn, vsadím se, že by poznala svoje auto i se zavázanýma očima. Položila jsem ruce na dveře a vsunula do otvoru klíč. Rychle jsem odskočila, když auto začalo řvát. Musela jsem si ucpat uši, protože je to nesnesitelně hlasité! A na to se hned u svého auta objevil muž středního věku. „Co to tady vyvadíš?!?" Zařval na mě přes tu sirénu.

„Pardon! Spletla jsem si auto!" Zakřičela jsem mu zpátky. Muž se na mě zamračil a vytáhl klíč, kterými vypnul tu sirénu.

„Zmiz od mého auta!" Sykl na mě a sám zmizel. Našpulila jsem rty a sledovala ho, dokud nezmizel. Přesunula jsem se k další autě. Prstem jsem přejížděla po laku auta a koukla se na prsty. Dokonalé čisté. Přistoupila jsem ke dveří a už se chystala vsunout klíč do otvoru, když se okénko pomalu stáhlo dolu. Překvapením jsem odskočila od auta a zády se přitiskla k druhé vedle.

Nejdřív jsem si všimla tmavě hnědé vlasy, chladné zelenohnědé oči a tetování na krku. Tyler se na mě podíval se zvednutým obočí. „Co to vyvádíš?" Zeptal se výhružným hlasem.

„Já... já... promiň, spletla jsem auto." Dostanu to ze sebe a rychle se otočím k vedlejší auto.

„To není ono." Ozve se. Otočím se na něho zmateně.

„Co, prosím?" Uchechtne se a jeho smích se mi kupodivu líbí.

„To není vaše auto. Vaše je támhle." Kývne naproti k přední autě. Podívám se tím směrem. Má pravdu. Na palubní desce leží Lynnin oblíbená rtěnka. Proč tam leží na slunci, tak to nevím.

„Jak víš, že je to nás?" Zeptám se překvapeně.

„Viděl jsem vás, jak jste přijeli."

„A jak jsi poznal, že jsem to já?"

„Jsi jediná, kdo nosí tričko s Kačerem Donaldem." Pokrčí rameny a kývne k moji hrudi. Podívám se na sebe a zamračím se.

„Díky." Otočím se a zamířila k naši autě. Otevřu je a vydám se ke zadní části, kde otevřu kufr a zvednu poklop. Jak jinak. Nejen, že tu má jedny páry bot, které ji mám asi přinést, ale má tu snad celou sbírku toho. Od nízkých bot po vysokých kozačkách na podpatku. Rychle si vezmu ty, které si přála vzít a taky rychle zavřela kufr. Auto jsem zamkla pouhý zmačknutý ovladači u klíčenky. Proklínala jsem sebe, že mě to nenapadlo dřív. Neztrácela bych tolik času a už bych dávno byla u Lynn.

Prudce jsem se tak otočila, že jsem si nevšimla, že někdo stojí za mnou. Nechtěně jsem mu vrazila obličeji do hrudi, které byly tvrdé jako skály. Zvednu oči a spatřím jantarové oči. Ty zase do mých. „Co tady děláš?" Znělo to spíš jako rozkaz než otázka.

„A co je ti po tom?" Odseknu. Zamračí se na mě a přistoupí o krok. Nic neřeknu a uhnu mu pohledem.

„Alyson." Zavrčí mi kousek u ucha.

„Nech mě být!" Ještě víc se zamračí. „Fajn!" Zařvu a zvednu ruce na znamení, že se vzdávám. „Šla jsem pro boty pro Lynn!" Zamávám mu je před obličeji.

„Vidím." Odstrči je od svého obličeji. „Ale sama tu být nemůžeš."

„Proč? Jasně, někdo tu může přepadnout nevinnou holku jako jsem já. Počkat... už se to stalo." Řeknu s pobavením tónem, i když tu nic k smíchu není. „A stejně, kdyby k tomu došlo, není to tvoje věc."

„Fajn." Odstrčí se od auta a otočí se k odchodu. „Pak mě nežádej o pomoc!" Zamává mi na rozloučení.

„A žádám vůbec?!" Křiknu za něho.

Zamumlám pár prostých slov na jeho účet. Na Zacka. A vydám se k bráně. Párkrát se ztratím, protože tu za poslední dvacet minut přibylo další auto nebo zase ubylo. Úplně jsem se ztrácela v bludišti aut. Zahnula jsem do levá a mám takovou smůlu, protože jsem narazila na skupinu kluků s flašky v ruce. A to není dobré znamení. Opatrně jsem se otočila, aby si mě nevšimli.

Jako ve filmu, tak lehce se z toho hlavní hrdinka nevykroutí, ne? Tak přesně takovou smůlu mám teď já, protože jeden na mě houkne. „Hej, kotě! Nechceš si s námi napít?!?" Pozvedne ten chlap flašku vodky.

„Ne, děkuji. Spěchám." Otočím se, ale jeden z nich mi chytne za ruku.

„A nepočká to?" Řekne sladce. Mě to připadá nechutné. Snažím se mu vykroutit ze sevření, ale jeho stisk je čím dál pevnější.

„Podle mě má dost času, že krásko?" Přistoupí ke mně a vezme do svých hnusných prstu moje prameny vlasů.

„Já vážně musím!" Trhnu sebou.

„Ne ne ne, zůstaneš tu a hezký nás pobavíš." Pronese další z nich. Z toho se mi zvedne žaludek. Chce se mi brečet, ale jsem tak vyděšená, že nic nezmůžu. Chce se mi křičet, ale jako bych přišla o jazyk. Nemůžu se hýbat, ne proto, že mi drží za ruce. Ale proto, že jsou tu moc na mě. Mám strach, že kdybych se pohnula, něco by mi určitě provedli.

„Co kdybysme začali od shora a pomalu se přesunuli dolu?" Návrhne, asi vůdce těch dementu.

„Souhlasím." Přidá se další a přistoupí ke mně blíž. Až teď se pohnu a ustoupím, ale ne moc daleko. Chlap, který mi drží za ruce se uchechtne a strčí mě do kruhu chlapů. Než mi dojde, co se právě stálo. Začnou se mnou házet sem a tam. Přitom se mi zamotá hlava, zakopnu o čeho tvrdého a vyvrtnu kotník. Spadnu někomu do náruči.

Podle smíchu to nebude dobrý člověk. Zvednu hlavu a přistane mi na rty flaška vodky. Cítím, jak mi po krku teče hořká tekutina. Když se láhev odlepí od mě rty, párkrát zakašlu. Chce se mi hrozně zvracet, ale jsem úplně mimo. Lituju, že jsem odmítla jeho pomoc. A teď... a teď možná přijdu o své panenství, ale ne moc s hezkou vzpomínkou.

Jsem mimo, ale cítím, jak mi strhají oblečení. A pak cítím jejich ruce a rty na mém pokožce. Před tím jsem nemohla brečet, ale teď cítím po tváři horké slzy. Víčka se mi zavírají, ale než se ponořím do tmy, slyším rány a řev. Pak si někdo ke mně klekne. „ Aly?" To je poslední věc, co uslyším, než se úplně ponořím do tmy. Je mi špatně.

Možná jsou moje myšlenky mimo, ale moje tělo ne. Cítím, jak mě silné ruce objímají a zvedají do vzduchu. Víc už nevím.