X Men, What's Gonna Be Now

Sentinel Services

Za celkem krátkou dobu se odemkly dveře a ve dveřích stál malý obtloustlý chlapík s brejličkama.
Bez jakýchkoliv slov zavřel dveře a přešel ke Katherine. Sundal jí můj provizorní obvaz a hodil ho na zem. Krátce se podíval na její stehno a poté si vyndal ze svého kufříku pinzetu a nějaké další věci.
Nejprve jí píchl morfium, řekla bych že v tomhle stavu ho fakt nepotřebuje.
Potom kolem rány ustřihl džíny a začal vyndavat tu kulku. Za nějakou dobu ji vyndal a pak tam něco šil a nakonec odsával krev.
Potom to už konečně zašil i zvenku a dal jí krevní transfuzi.
Pak se obrátil ke mně a přeměřil si mě pohledem. Sundala jsem si ten kus trička se kterým jsem měla obvázané rameno.
Bolelo to jako čert.
,,Čistý průstřel?", zeptal se mě ten doktůrek.
Jenom jsem kývla na souhlas. Vyndal z kufříku jehlu a nit. Klekl si ke mně a chystal se, že začne šít. Byla jsem lehce v šoku. Chystá se mě šít bez jakýchkoliv analgetik?
,,A co morfium pro mě?!", zeptala jsem se celkem naštvaně.
,,Zavři hubu!"
Začal šít. Měla jsem pocit, že mi to rameno upadne.
,,Nedal jsem ti žádný morfium, protože alespoň jedna z vás musí být při smyslech, jinak odsouhlasíš úplně všechno", zašeptal mi u ucha.
Sykla jsem bolestí, když začal šít druhou stranu.
,,Proč mi tohle říkáte? Proč mi pomáháte?", zašeptala jsem zpět.
,,Viděl jsem spousty mutantů ve stejné situaci jako vy. Nevinných. Obviní vás z poškozování veřejného majetku nebo tak něco a pak šoupnou sem. Když máte obyčejné, neužitečné schopnosti tak vás strčí do vězení, když máte ale unikátní schopnosti tak vás pošlou dál."
,,Kam dál?"
,,Do Trasku."
,,Co je Trask?"
,,Kruci co vás učí v té škole, když nevíte co je Trask?! To je vědecká firma, která vyrábí zbraně na lovení mutantů."
,,Co?"
Vtom se rozletěly dveře a stála tam ta gorila.
,,Hej! Už jsou ošetřený, tak pojď!"
Zvednul se a ještě nám ty rány přelepil náplastí a pak už si jen posbíral věci a ve dveřích mi věnoval soucitný pohled.
Ty dveře se opět zabouchly a já teď měla čas na přemýšlení.
Jsme úplně v háji.
Tak proto chtějí testy. Teď už vím, že ty výsledky stoprocentně nebudou k ničemu dobrýmu.
Na přesun do Trasku je Katherine moc slabá, takže budou muset nejspíš pár dní počkat.
Řekla bych že máme tak dva nanejvýš tři dny na to něco vymyslet. To není moc, ale lepší než nic.
Cítila jsem jak se mi pomalu zavírají oči. Dneska už toho bylo moc a to ještě zdaleka není konec. Potřebovala jsem alespoň trochu spánku, proto jsem pomalu přešla k té lavičce a lehla si na ní.
Naposledy jsem zkontrolovala Katherine a zavřela oči. Propadla jsem se do bezesného spánku, který byl rozhodně lepší než ta cela, ve které jsme byly zavřené.

Někdo odemykal dveře a pak je s hlasitým rachotem otevřel. Otevřela jsem oči a rychle se posadila. Srdce mi začalo bít tak čtyřikrát rychleji, dostala jsem strach, že už nás převezou do Trasku. Vešla nějaká hubená žena v uniformě a nesla dva tácy s jídlem. Položila je na zem, hned se otočila a odešla. Dveře zůstaly otevřené, takže buď se nad námi Bůh smiloval nebo přijde ještě někdo.
Žádné smilování se nečekalo, protože do cely přišla ta gorila se třemi ozbrojenými chlapy.
,,Sakra", zaklela jsem pro sebe.
,,Klídek. Seď a mlč", řekla gorila a vypadala celkem spokojeně. To mě kruci hodně znejistilo.
Ale poslechla jsem ho a seděla a mlčela. Neustále jsem je sledovala a modlila se, ať už odejdou. Dva chlapi si stoupli za mě a já začínala cítit jak se mi nervozitou začaly potit ruce.
Ten třetí chlap přešel ke Katherine a zapnul jí kolem krku nějaký nákrčník, který se hned aktivoval a začal svítit modře.
Začala jsem se zvedat a chtěla jít ke Katherine, ale ti dva chlapi mě chytili za ramena a tlačili na lavičku.
,,Hej, co děláte?! Nechte toho! Pusťte mě!!", začala jsem hned křičet a snažila se pořád zvednout z té lavičky.
,,Co jste jí to provedli?!", zařvala jsem na ně.
,,Ticho! Moc se ptáš!", řekla ta gorila a na obličeji mu pohrával zlomyslný úšklebek.
,,Tak se asi ptám, protože nic nevim. Tak bych ráda, aby mi to někdo vysvětlil!", řekla jsem celkem klidně.
,,Víš toho dost. Víc vědět nepotřebuješ", oznámil mi už trochu znuděným tónem.
Cítila jsem jak jejich stisk na mých ramenou zesílil a obzvláště na tom zraněném.
Sykla jsem bolestí, ale hned jsem zase nasadila kamennou masku.
,,Tak přeci jen cítíš bolest no to jsem rád. Už jsem se bál, že jsi opravdu z kamene, jak předstíráš", řekl tak nechutně vlídným hlasem a stoupl si ke mně blíž.
,,Asi by vážně neuškodilo, kdyby ti někdo tu bolest opravdu ukázal", řekl a přitom se přibližoval ke mně.
Když byl dost blízko, tak jsem mu dala pěstí, ale pravděpodobně jsem víc ublížila sobě než jemu.
Sykl bolestí a zakymácel se trochu dozadu.
Nečekala jsem a začala jsem se prát i s těmi za mnou, kteří nevypadali, že by je nějak potěšilo, že jsem té gorile vrazila.
Jednomu jsem dala pěstí do hrudníku, okamžitě pustil mou ruku a chytil se za místo, kam jsem ho udeřila. Druhému jsem se pokusila přelomit ruku, ale než se mi to povedlo, tak mě chytli všichni tři a už jsem zase seděla, jako bych byla přikovaná k té lavičce.
Snažila jsem se zvednout, ale bylo to marné.
Cítila jsem, jak se mi z ramene řine krev.
Přetrhala jsem si stehy a začínalo to silně krvácet.
Už jsem začínala mít krví nasáklé i tričko.
Bolelo to jako čert.
,,Úúú. Jaká škoda přetrhala sis stehy, moc bolestivé. Nic. Ani slzička. Notak alespoň jednu", řekl a dělal přitom smutný obličej.
,,Kvůli tobě ani jednu, ty kokote!", řekla jsem mu.
Poté mi dal facku. Jednu, druhou a nakonec třetí.
Prokousla jsem si ret a měla jsem krev i v puse, tak jsem jí vyplivla na zem. Tekl mi malý potůček krve od pusy.
Pomalu jsem zvedla oči k té gorile a řekla :,,Jak jsem řekla. Ani jednu!"
,,Jenom počkej. Budeme mít spoustu času", řekl a zlostně se mu blýsklo v očích.
Kývl na ty chlapy a hned jsem měla kolem krku, ten samý nákrčník co Katherine.
Všichni se vydali pryč z naší cely a ještě než práskly dveře, tak jsem slyšela...
,,Hej, zavolejte znovu toho doktůrka. Kočička vystrčila drápky"
Otřela jsem si ten potůček krve, co mi tekl od pusy, do trička a sedla si ke zdi.
Opřela jsem si hlavu o stěnu a přemýšlela jak dál.
Přemýšlela jsem o Pietrovi a o Ester.
Co asi dělají.
Jestli nás hledají?
Určitě ano. Je to přeci už několik hodin, co jsme odjely ze školy.
Přehrávala jsem si v hlavě všechny chvíle, co jsem byla s Pietrem.
Od toho kdy vstoupil do našeho nemocničního pokoje až po dnešní ráno, kdy jsem ho viděla naposledy.
Skoro ve všech těch okamžicích jsem se usmívala a bylo to díky němu.
On tam byl pro mě, když jsem ho nejvíc potřebovala.
On tam byl a pomohl mi zvednout se, když jsem byla úplně na dně.
Tak kde je sakra teď?

Opět se s rachotem otevřely ty dveře a v nich stál ten doktor.
Přišel ke mně, položil si kufřík na zem a sednul si ke mně.
Odhrnula jsem si to tričko z ramene a on se na mě podíval vyčítavým pohledem.
Vyndal si pinzetu a nůžky z toho kufříku a začal mi vyndavat ty stehy.
,,Potřebuji s vámi mluvit", zašeptala jsem.
,,Já vám ale nemám co víc říct", zašeptal zpátky.
,,Jak to myslíte?", zeptala jsem se ho potichu.
,,Tak jak to říkám, řekl jsem vám vše co jsem věděl", řekl trochu naštvaně.
,,Potřebuju vědět co dělají tyhle nákrčníky", řekla jsem a ukázala přitom na moji novou ozdobu krku.
,,Znemožňují vám používat schopnosti", oznámil mi a pořád mi vyndaval ty stehy.
,,A jak je vypnu?"
,,Nijak", řekl chladně.
,,Musí to přece nějak jít."
,,Jak jsem řekl. Nijak. Jsou napojené na elektřinu v celé budově. Neexistuje žádná šance jak je vypnout bez ovladače nebo zadání správného kódu vzadu na desce."
Už jsem se nadechovala, že teda vyzkouším všechny kombinace, ale on mě zastavil.
,,Špatný kód ihned vyšle signál do ovladače a i elektrošok do vašeho a jejího těla", řekl a ukázal přitom na Katherine.
Takže tohle je taky slepá ulička.
,,Řekněte mi něco. Ty stehy jste přetrhala schválně. Že ano?", zeptal se mě se zvědavostí v hlase.
,,Jo", odpověděla jsem mu a hned svěsila hlavu. ,,Jak jste to poznal?", zeptala jsem se ho.
,,Nejsem slepý. Předtím jste se mě chtěla ptát a nedostala jste šanci, ale je mi líto. Já věci které chcete vědět také nevím", řekl a začal znovu šít.
,,To je v pořádku. Kolik máme času než nás přesunou?"
,,Den. Nanejvýš dva. Jakmile vás přesunou, všechno pojede mnohem rychleji. A ať s vámi udělají cokoliv, nebude to dobré."
Sykla jsem bolestí, když opět šil tu druhou stranu.
,,Proč tu vlastně chlap jako vy pracuje?"
,,Můj otec zde pracoval. Na stejném místě jako já, takže mi to prostě asi bylo předurčeno. Nepracoval bych tu, kdybych nemusel, ale moje rodina má velmi svázané ruce."
,,To je mi líto."
Už zakončoval šití a řekl: ,,To mně je líto, že jste si musela přetrhat stehy kvůli ničemu."
Rychle si posbíral věci, opět mi to přelepil náplastí a už byl pryč.