I'm good. I'm done.

Part 9

I přesto má ústa během procházení kolem matně prosklených dveří zůstala raději pod zámkem. Co kdyby se někdo z nich přišel třeba napít nebo tak něco.

Pocit štěstí, když má noha našlapovala na první schod, mi na tváři vykouzlil malý úsměv. Yasss! Yasss! Yasss! I'm so lucky person!

,,Něco sis zapomněla,'' tichý hlas za mnou lehce zavadil o mé ušní bubínky.

Holy crap.

Ok. Měla jsem to zaťukat. Otázkou je...

Kde se tu ten šílenec sakra vzal?!

,,Oh, vážně? Tak to jsi hodný, že si to přinesl,'' s výrazem ,Všechno je úplně v pohodě. Vůbec se tu právě neděje nic neobvyklého. Na schovku si hrajeme každej den a je naprosto normální se plížt chodbou jako vrah,' který mi mimochodem ještě moc nejde, jsem se otočila na jemně usmívajícího se Jimina.

,,Nepřinesl,'' naklonil hlavu na stranu. What.

,,A... Kde to teda je?''

,,Neřeknu.''

,,Aha.''

,,Nejdřív bys nám něco mohla říct ty.'' Něco se vážně muselo stát. A jak to tak vypadá, můžu za to nejspíš já.

,,Asi mi nic jiného nezbývá, co?'' Souhlasně přikývl a otevřel dveře do obýváku. Tam na mě hledělo dalších šest hlav, kterým jsem se chtěla vyhnout. Zase to nevyšlo. Problém je v tom, že mi jaksi úplně vypadlo téma naší právě začínající diskuse. A ani nevím, jestli si na něj chci úplně vzpomenout.

,,Kateu!'' Vykřikl Kook, načež se mu rozzářily oči. ,,Jak ti je?''

,,Jo, docela to jde,'' plácla jsem to první, co mi přišlo pod jazyk. Pořád mi to nedochází...

Volné místo na jedné ze židlí mě přímo nutilo k jeho obsazení. Žádost mu byla okamžitě splněna. Trochu se mi točí hlava.

,,Jak ses vyspala?'' Už první otázka mě dokázala totálně vyvést z míry.

,,Počkat, to jako vážně? Každou hodinu jste na chodbě měnili hlídky, jen abyste se mě zeptali, jak se mi spalo?'' Vypadlo ze mě.

Ticho. Asi jsem řekla něco špatně...

,,Kateu... Ty si to nepamatuješ?'' Ozval se konečně Namjoon. Zakroucení hlavy bylo jasným důkazem, že už mi dlouho nebylo takhle trapně. Pomoc.

,,Aha, no, byla si nemocná. V pátek v noci tě k smrti vyděšený Jimin přinesl s tím, že si uprostřed rozhovoru najednou omdlela. Čtyři dny si měla velké horečky a teprve včera se to uklidnilo. Už si vzpomínáš?'' Vysvětlil co nejsrozumitelněji Hoseok. Oči mi málem vypadly z důlků.

,,Já omdlela?! A Jimin... Ou,'' V hlavě mi vyvstanul obraz Jimina sedícího v rohu u stolu pro dva. V mojí restauraci. A hned na to všechno ostatní. Bohužel jsem si vzpomněla.

,,Omlouvám se, nechtěla jsem vás zatěžovat svými problémy. Máte strašně moc práce a-''

,,O to přece vůbec nejde. To, že jsme pro tebe obětovali pár dnů tréninku, je to nejmenší. Za něco takového se vůbec omlouvat nemusíš. Jde úplně o něco jiného,'' Namjoonova konejšivá slova mě málem dovedla k slzám. Nikdo ke mně nikdy takový nebyl.

,,Proč si odešla? Já jen... Vrátili jsme se domů a zjistili, že tam nejsi. Všichni začali šíleně panikařit a Jungkook málem zavolal policii, kdyby ho Yoongi nezastavil s tím, že našel vzkaz... Udělali jsme něco špatně?'' Taeho příspěvek do konverzace mě zasáhl tolik, že jsem měla chuť se zahrabat do země.

,,Ne to ne! Nic špatného se nestalo, vy vůbec za nic nemůžete,'' zběsile jsem se je snažila přesvědčit. Oni jsou ti poslední, kdo tu má nějakou vinu.

,,Tak proč teda?'' Upřely se na mě dvě velké tmavé smutné oči, přičemž mě silně bodlo u srdce. Nesmí se trápit.

,,Já... Vždyť tak by to prostě nešlo. Nemůžu přijít a hned druhý den se k vám nastěhovat. Nejde to,'' slova se ze mě sypala jak pytel brambor.

,,A proč ne?'' Odvětil nechápavě Taehyung.

,,Proč?'' Pousmála jsem se. ,,Protože to takhle nefunguje. Nestává se to. Lidé, kteří se poprvé potkají se k sobě nestěhují. Je to naprosto absurdní,'' mé vysvětlení naplnilo místnost pravdou, kterou si všichni moc dobře uvědomovali. Takhle to prostě je.

,,No a co?'' Nebo taky ne. Pohled se přemístil na osobu sedící do teď mlčky v rohu místnosti.

,,Koho zajímá, jak to funguje. Může ti být úplně jedno jestli se to stává nebo ne. Možná pro ostatní to nějaký význam má, ale nás se to netýká. My nejsme normální. Ty ale taky ne, jinak bys nikdy nepřijala naše pozvání. A ten míč, nemyslím si, že to byla tak úplně náhoda. Mělo se to stát a ty to víš,'' Poslední Yoongiho věta vymáčkla z mé duše pocit, jež byl ve mě nevědomky utlačován do nejhlubších propastí vědomí.

Ano, má pravdu. Nestalo se to jen tak. Vše už bylo zapsáno na stránkách osudu. Oni nejsou jako ostatní. Stejně jako já.

,,No tak dobře,'' přikývnutí změnilo během zlomku sekundy těžkou atmosféru na sedm rozesmátých tváří.

,,Ale mám jednu podmínku!'' Veškerý jásot ztichl nechávaje prostor mému požadavku. ,,Budete mě brát jako sobě rovného. Nehodlám jen přikukovat, jak se všichni ostatní dřou. Od této chvíle nejsem žádný host, prostě spolubydlící,'' nadyktovala jsem přísně.

,,Platí,'' vypískl nadšeně Tae a vrhnul se mi kolem krku. Vypadá to, že mi právě začíná úplně nový život.