I'm good. I'm done.

Part 6

,,Tak tady je náš malý Kookiesek! Už jsem se bál, že ses nám ztratil." Zasmál se Hoseok, když si všiml dvou postav, které se k nám velmi rychle přibližovaly. První z nich byl Jin, na jehož tváři hrálo lehké naštvání, ale stále působil poměrně klidně. Za ruku táhnul Jungkooka, který své pocity narozdíl od svého společníka dával plně najevo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se Kookie dokáže takhle vztekat. Ale podle jeho očí, které probodávali Jinovy záda to rozhodně reálně vypadalo.

,,Mohl bys mě laskavě přestat oslovovat tou příšernou přezdívkou?" Zasyčel nebezpečně Jungkook a svůj propalující pohled přesunul na Hoseoka. Musím přiznat, že přitom vypadal neskutečně roztomile. Tak proto to oslovení.

,,Copak se stalo?" Zeptal se s pobaveným úšklebkem na tváři Yoongi, což zapříčinilo Jungkookovo nafouknutí tváří a uražené zabručení.

,,Jungkook prohlásil, že dnes zase nehodlá jíst, tak jsem ho sem prostě dotáhnul." Vysvětlil ostře Jin a konečně pustil Kookieho ruku. Úplně jsem se zděsila, když moje oči zavadily o úplně červený obtisk Jinova pevného sevření na zápěstí mladšího z nově příchozích. Jeho majitel to ale očividně ani nezaregistroval a rychle se posadil ke stolu na židli vedle mě.

,,Tak ještě Jimin..." povzdechl si Jin, ale bylo vidět, že už mu té trpělivosti tolik nezbývá.

,,Jine to snad nemyslíš vážně. Já už mám hlad." Zaskučel Tae a svou velkou rukou se chytil za své prázdného břicho. Jin ho obdaroval pohledem ,no to snad nemyslíš vážně' čímž Taehyunga donutil k omluvnému sklopení očí.

,,Tae má pravdu. Kašli na Jimina. Je to jeho problém, že tady není. Holt má smůlu. A navíc, on není zas až tak blbej aby mu nedošlo, že se tu bude připravovat snídaně. Někdy se mi zdá, že to s tou laskavosti uz trochu přeháníš." Přidal se Namjoon a s úsměvem mu položil ruku na rameno.

,,A navíc je tu Kateu. To je myslím dost dobrej důvod, abychom už začali se snídaní." Připomněl mou maličkost Hoseok a mile se na mě pousmál.

Celou tu dobu, co jsem tu seděla jsem byla takový tichý pozorovatel. Bylo docela zajímavé sledovat situaci, která se tu zřejmě odehrává každé ráno. I když jsem nebyla hlavním bodem pozornosti, tak jsem se rozhodne nenudila.

Jakmile si Jin uvědomil, že jsem tu vlastně celou tu dobu seděla, vyděšeně se chytil za hlavu a okamžitě jsem ho shledala přímo přede mnou.

,,Proboha, Kateu, omlouvám se. Já..." zasekl se a snažil se najít nějaká slova pro vysvětlení. Chudák tady celé ráno pobíhá po domě a snaží se o to, abychom byli kompletní. Ani se mu nedivím, že jsem se mu jaksi vypařila z hlavy.

,,Jin na tebe ZAPOMĚEEEEL! To si chtěl říct, viď?" Dokončil za něj větu Hoseok, ale podle Jinova výrazu jsem okamžitě pochopila, že přesně tomuto slovu se chtěl vyhnout. S přivřenýma očima se otočil na Hoseoka a bylo vidět, jak jeho trpělivost dosáhla svého ho konce.

,,Ale né, už zase..." zasténal Yoongi a nasadil nešťastný výraz. ,,Hobi, proč? Já myslel, že už bude klid. To ti to s Taehyungem nestačilo?" Probodl jmenovaného pohledem. Odpovědí mu bylo jen váhavé pozvednutí ramen.

V tu chvili jsem absolutně netušila, o co tady jde. Jin byl naštvaný, to jsem pochopila, ale ten důvod, proč zrovna teď ho to tak do pálilo, jsem opravdu nikde neviděla.

,,Nemá rád, když ho někdo ztrapňuje na veřejnosti." Ozval se mi u ucha tichý hlas. Trhla jsem sebou a otočila se na Kookieho, který se na mě jen mile usmál. Jak sakra mohl vědět, nad čím jsem přemýšlela?! Vždyť to není normální! Nebo je? Ježiš co blázním, určitě není, ale jak?!

Nakonec jsem se sama se sebou dohodla, že jsem asi zase měla ten svůj pověstný výraz ,Jakože cože? Co se tady sakra děje?',  čímž jsem mu odhalila své myšlenkové pochody. A co z toho vyplývá? Jako vždycky si za to můžu sama. Kvůli mé pitomé mimice teď ví, jak velkej magor jsem, protože mi vůbec nic nedochází. Měla jsem chuť poprosit Jungkooka, aby mi nafackoval. Bylo by to účinnější, než kdybych se měla mlátit sama. Má větší ruce.

,,To ale přece neznamená, že kvůli tomu musí takhle zuřit." Kývla jsem hlavou k nasupenému Jinovi aby bylo jasné, koho mám na mysli.

,,To ne..." přiznal Kookie s pohledem na svého hyunga, který se pomalu měnil v rozzuřeného býka. Začínala jsem mít trochu strach o Hoseoka.

,,...ale myslím, že teď ten důvod má." Zašeptal Kookie, načež se jeho oči opět střetly s těmi mými. Až po chvíli mi došlo, co tím myslí. Pocítila jsem hřejivý pocit u srdce, který mi na tváři vykouzlil veliký šťastný úsměv. Člověk by si řekl, že se tady rozplývám jen z pouhé lichotky, ale já rozhodně nepatřím mezi ty lidi, kteří tohle už někdy slyšeli. Takhle krásně o mě ještě nikdo nemluvil.

,,Jdeme pro snídaní!" Zavelel Namjoon a v průběhu sekundy už táhnul Jina dovnitř, aby zabránil další hádce, která by tu nejspíš vypukla. Byla jsem mu za to neskutečně vděčná, protože jsem vážně nechtěla přijít o žádného spolubydlícího a myslím, že jsem zdaleka nebyla sama.

,,Tím ,Jdeme!' jsem myslel všichni!" pokračoval stále klidným a veselým hlasem, jakoby za sebou vůbec netáhl Jina, který se mu snažil všelijak vykroutit. A samozřejmě nechyběly ani poznámky ve stylu ,Co si jako myslíš, že děláš?!' nebo ,Jsem starší, takže mě musíš poslechnout!'.

Taehyung a Hoseok se zvedli okamžitě. Jungkookovi to chvíli trvalo, ale nakonec se s protočením očí postavil, věnoval mi omluvný pohled a vydal se dovnitř taky. Jen s Yoongim to ani nehlo.

,,Pro tebe to platí taky." Uslyšela jsem ode dveří ten až neskutečně klidný hlas. Nevěřila bych, že ten Yoongiho výraz muže být ještě otrávenější, ale před očima jsem měla jasný důkaz. A upřímně, moc hezký pohled to nebyl.

S nějakou nesrozumitelnou nadávkou se teda taky nakonec postavil na své dvě až příliš tenké nohy a odšoural se pryč.

Musela jsem se pousmát nad tím, jaké tu bylo najednou ticho. Musí to být docela těžké sdílet dům s tolika lidmi, ještě k tomu když má každý takovou výjimečnou povahu. V celku tyhle kluky obdivuji. Hlavně ten vztah, který mezi nimi je. ,Jeden za všechny a všichni za jednoho', pravidlo tři mušketýrů. Tady to rozhodně platí. Jsem neskutečně šťastná, že se naše cesty takhle střetly. Protože pokud s nimi zůstanu, tak mě čeká pohádková budoucnost...

A to už je podezřelé. Takhle to prostě nejde. Včera jsem asi ztratila veškeré racionální myšlení, když ode mě tihle v podstatě cizí lidé dostali můj souhlas. Nechápu jak mě vůbec napadlo přijmout nabídku od někoho, koho absolutně neznám a prostě se nechat dovést až sem. Mám obrovské štěstí, že za tím stála opravdu jen přátelská omluva v podobě osvěžujícího drinku. Pak už jsem holt byla omámená alkoholem, a přikývla i na takovou absurdní věc, jako je možnost ubytování. Škoda, že mi to nedošlo hned po probuzení; ti by se mi možná podařilo nepozorovaně proklouznout a nikdo by si toho možná ani nevšimnul. Teď už je to trochu těžší...