I'm good. I'm done.

Part 1

Konečně. Mám to za sebou. Těch sedm let náročné práce se nakonec vážně vyplatilo. Mám z toho takovou radost. Sice mi ta speaking část trochu přitížila, ale prošla jsem na výbornou. Moje učitelka prohlásila, že lepší studentku ještě nikdy neměla. Dostala jsem plný počet bodů! Jsem strašně šťastná, protože pro mě korejština znamená všecko. Sice to bylo fakt těžké, ale mám to. Zvládla jsem to.

Ta nejkrásnější část ale nastala až večer. Po dokonalé večeři, kterou připravovala máma, si mě k sobě rodiče zavolali. Trochu jsem se bála, co jsem zase provedla.

,,Kačí..." pronesla maminka vážně.

,,Ano, poslouchám," nedůvěřivě jsem se na ně podívala.

,,Protože si dokonale dokončila své studium korejštiny, o kterém jsme si vůbec ze začátku nemysleli, že ho doděláš, ale nakonec si byla úplně nejlepší ze všech, jsme se rozhodli ti věnovat dárek."

Strach opadl. Začala jsem být hrozně zvědavá, co pro mě chystají.

,,Dlouho jsme spolu probírali, jestli už si na to připravená. Nakonec, díky tvojí mladší sestře, jsme se to tedy rozhodli uskutečnit. Máme tě moc rádi."

Oba mě najednou objali. Bylo to děsně roztomilé. Pak mi máma předala obálku. Napjatě jsem se pustila do jejího otevírání. Že by lístky do divadla? Nebo nějaká poukázka?Absolutně jsem nevěděla, co si pod tím mám představit. Šáhla jsem dovnitř a vytáhla podlouhlý papírek. Spěšně jsem přelítla očima jeho písemný obsah...

Zarazil se mi dech. To přece není možný. Přečetla jsem si to ještě asi pětkrát. Letenky do Korey. DO JIŽNÍ KOREY!!! Začala jsem radostí skákat až do stropu. Nemůžu tomu uvěřit. Oni mě tam pustili. A to mi teprve bylo sedmnáct. Říkali, že nejdřív v osmnácti. Panebože, nevěděla jsem, co na to říct.

,,Děkuju! Strašně moc děkuju," vydechla jsem, když už jsem toho byla alespoň trochu schopná.

,,Letíš pozítří. Bude se nám strašně moc stýskat," odpověděl táta. Zarazila jsem se.

,,Počkat! Na jak dlouho?" vypadlo ze mě.

,,Na půl roku," vysvětlila máma.

,,Cože?! To je úplně dokonalý!" Nahrnuly se mi do očí slzy. ,, Mám vás strašně ráda," zašeptala jsem dojatě.

,,Asi bys měla poděkovat ještě někomu," připomněl táta.

No jo! Mája! To bude těžký. Ta mi bude chybět úplně nejvíc.

Rozběhla jsem se do pokoje. Mája seděla u stolu a něco psala. Typla bych to na tu knížku o mně.

,,Žary?" To je její přezdívka. Smutně se ke mně otočila.

,,Co je? Potřebuješ něco?" okřikla mě.

,,No, víš, chci ti strašně moc poděkovat..."

,,Oni ti to řekli?! Já jim přece jasně naznačila, že mě nemají zmiňovat," majzla naštvaně do stolu. Objala jsem ji.

,,Jsi úplně ta nejlepší sestra na světě. Děkuju," zašeptala jsem jí do ucha.

,,No jo. Tak se tam hlavně neztrať a vrať se v pořádku," vydechla a taky mě objala.

,,Kolik je hodin?" ozvala se po chvíli.

,,Tak se podívej," odvětila jsem.

,,Jsem moc líná..." Svalila se na postel. To je takovej lenoch! No nic, budu se muset otočit já.

,,Je půl desátý," oznámila jsem a zvedla se ze židle.

,,Hmm... To už bysme mohly jít spát," zívla a pomalu se vydrápala na nohy.

Převlíkly jsme se, vyčistily zuby a konečně zalehly. Ale rozhodně jsme nespaly. Kecaly jsme o zítřku, co budeme dělat, až nás vyrušila nasupená máma.

,,Jak to, že ještě nespíte?! Je půl dvanáctý!" Seřvala nás svou obvyklou větou.

,,No jo, vždyť už spíme," zakoulela jsem očima a zahrabala se pod peřinu. Asi tak za pět sekund už jsem byla tuhá.