I'm good. I'm done.

Part 8

,,Haloooo vstávej! Už je čas! Musíš jít do práce! Notak, já jsem tvůj budík, vzbuď se!! Jestli okamžitě nev-''

Ruka se natáhla k nočnímu stolku a jedním kliknutím zrušila ten příšerně otravný hlas, který mě každé ráno probírá zpátky k životu. Myslela jsem, že tenhle teror na pár měsíců  vynechám. Bohužel mi to nevyšlo.

Jako každý den startoval můj ranní rituál dnes kupodivu nějak dlouhou cestou do koupelny a tam si mě na starost vzala tetička hygiena. Zrcadlo neukazovalo moc přívětivý pohled. Opuchlé oči, bílá kůže a na čele nějaká podivná vyrážka. Ach jo, pokusím se to nějak zamaskovat, nedávám tomu moc velkou šanci.

Dnes uběhlo přesně třicet pět dní od příletu do Korey. Hned od začátku mi bylo jasné, že se z toho luxusu budu muset za nějakou dobu odstěhovat a protože si chci ušetřit co nejvíce peněz, tak mě čekalo nové ubytování už třetí den. Je to tu skoro stejné jako tam, akorát žádná posilovna a bazén. Po tom stejně moc netoužím, takže není co řešit.

Samozřejmě jsem si musela najít nějakou práci. Po dvoudenním hledání mi oči padly na místo číšnice v jedné z nejlepších restaurací Seoulu. Jelikož už mám s tímto zaměstnáním nějaké brigádní zkušenosti, bylo rozhodnuto.

No a teď se snažím dokopat k tomu, abych se co nejrychleji oblékla, protože opravdu nemám potřebu dostat po měsíci padáka. Je to sice opravdu náročná práce, ale dostávám dost slušný plat. Takže se musím vzchopit a do půl šesté vypadnout, abych v celou mohla být na místě. 

Rychle jsem na sebe něco hodila a vyřítila se na chodbu. Je jedno, co mám momentálně na sobě, stejně se budu muset převlíknout do uniformy. Zamířila jsem na schody. Nikdy nejezdím výtahem. Ty dvě patra mi za to opravdu nestojí.

Hned po prvním stupni se mi zamotala hlava. A sakra. Už včera mi nebylo dobře, vypadá to, že na mě něco leze. Pokud to takhle bude pokračovat, tak se mi bude hodně špatně kličkovat na těch podpatcích mezi stoly. Snad to bude lepší.

Za chvíli se přede mnou objevila hala. Jako obvykle tu bylo pěkně rušno. Korejci mají holt potřebu překonat Japonsko úplně ve všem, i v ranním vstávání. Doma by tu-

Do háje.

Při pohledu na člověka sedícího na velkém gauči u recepce mi ztuhla krev v žilách. To možná ne, ale panika tu jistě byla. Co tu dělá?! Takhle se do práce asi nedostanu...

Vzpomínka na čepici a roušku schovávající se v mé kapse naději na proklouznutí trochu zvýšila. Rychle jsem si obojí nasadila a se skloněnou hlavou co nejnenápadněji začala přecházet velké atrium.

Ať si mě nevšimne, ať si mě nevšimne...

,,Kateu?'' Ozvalo v okamžiku, kdy má  ruka klesla na kovovou kliku. Shit.

Rychle přibližující se kroky mě donutily k zoufalému úprku. Samozřejmě to nepomohlo; s dalšími výkřiky mého jména vystartoval za mnou.

Tak jo. Co teď? Nezbývá mi nic jiného než doufat, že jakmile zabočím za roh, bude tam nějaký autobus. Jinak to nedopadne dobře.

Po deseti metrech se přede mnou objevila autobusová zastávka... na které stojí 528! Přidala jsem na rychlosti a zuřivě vlítla dovnitř těsně před tím, než dveře stačily ukončit možnost nástupu. Ostatní lidé mi věnovali pohoršené pohledy, což mi v tuto chvíli rozhodně nedělalo starosti. Jsem v bezpečí.

Vůz se rozjel a já se octla uprostřed každodenní ranní špičky. Daleko za námi stála tmavá postava, s níž je spojená jedna zásadní otázka.