I'm good. I'm done.

Part 7

,,Vidím, že princezna se nám dnes vyspala přímo do růžova.'' Probral mě z myšlenek něčí úsměvný hlas. Ani jsem se nemusela otáčet, abych se dotyčnému mohla podívat do očí. Mé srdce se neskutečně rozbušilo a mě bylo hned jasné, kdo právě stojí za mými zády. Jen pomyšlení na to, že je tady, mi na tváři vykouzlilo obrovský úsměv.

Po chvíli jsem na svém rameně ucítila ruku, jejíž dotek byl neobvykle jemný, načež se mi před očima objevil její překrásný majitel.

Jakmile jsem spatřila ten úsměv, měla jsem co dělat, abych se na místě nerozplynula. Jeho nadpozemský vzhled mě ujišťoval o tom, že tu přede mnou stojí anděl. Byl až moc krásný na tenhle svět.

,,Zdá se mi, že jsem přišel tak akorát na snídani.'' Usoudil Jimin potom, co si všiml připraveného stolu. Odpověděla jsem mu lehkým přikývnutím svou absolutně zamotanou hlavou. I přesto, že je skoro neznám, se mi bude opravdu špatně odcházet. Nechápu jak, ale za těch pár hodin jsem si k nim stihla vyvinout určitý vztah. Všechno by bylo jednodušší, kdyby nebyli tak výjimeční.

Důkazem jeho domněnky byla rána, která se ozvala odněkud zevnitř.

,,Namjoone já tě zabiju! To už je tenhle týden pátý talíř!'' Zaslechli jsme opravdu naštvaný hlas Jina, kterého ztráta dalšího kusu nádobí zřejmě dosti zasáhla.

,,Jin byl na mě asi hodně naštvaný, co?"

,,Neřekla bych ,byl' ... Doufej, že mu Namjoon ještě stihne zlomit vařečku,'' vyhrkla jsem snažíc se mluvit co nejvíc přirozeně, aby nic nepoznal. Nesmí se o tom dozvědět; vše by se ještě mnohem víc zkomplikovalo.

,,Kdyžtak mu s těma talířema půjdem koupit novou,'' přidal se k mé přihlouplé poznámce a posadil se na židli vedle mě.

,,A kde si vlastně byl?'' Zeptala jsem se radostně.

,,Potřeboval jsem něco zařídit...'' prohrábl si tmavé vlasy. ,,A taky ještě tohle,'' podal mi velikou krabici ovázanou červenou mašlí.

Aghhh. Proč mi připadá, že se mi teď všechno snaží zabránit v odchodu. Boj emocí se dá hodně těžko kontrolovat.

Do očí mi z toho všeho zmatku vběhly slzy, které se mi hned na to podařilo zahnat mrkáním. ,Tak už se do háje prober! To, co se teď děje není bežná věc, která se stává! Chápeš? Když se prostě vypaříš, bude to tak pro všechny lepší,' okřikla jsem se v hlavě a s falešným úsměvem se pustila do dobývání tajemné krabice.

Opatrně jsem rozvázala sametovou stuhu, což mi umožnilo bez potíží nahlédnout pod víko.

,,Panebože...'' roztříštil napjaté ticho můj tichý vzdech potom, co se mi podařilo odkrýt celý obsah kartonového balíku. Uvnitř ležely složené nádherné černé šaty prošívané stříbrnou nití; v místě pasu byl vyskládán dvojitý pruh stejnobarevných kamínků, jejichž lesk se odrážel v mých užaslých očích.

,,Líbí se ti?'' Zeptal se, znovu pouštejíc svou ruku do černých vlasů. Odpověděla bych mu, že je to naprosto zbytečná otázka, ale to bych toho nejdřív musela být schopná. Jen jsem tam zbavená veškerých slov seděla, neodlepujíc pohled od té krásy, co mi ležela na klíně.

,,No... myslel jsem, že by bylo fajn ti dát nějaký dárek na přivítanou, tak...'' začínal být poněkud nervózní. Kdybys věděl, že i na rozloučenou.

,,A-Ale to nemůžu přijmout. Muselo to stát hrozně moc peněz a navíc-''

,,O peníze si opravdu starosti nedělám a jestli to nechceš přijmout, tak tě k tomu prostě donutím,'' pousmál se, přičemž mu v očích probleskla veselá jiskra.