I'm good. I'm done.

Part 9

Hlasy. Asi čtyři nebo pět. Otevřela bych oči, to však není v mých silách. Je mi horko; za to může nejspíš těžká látka zabraňující udělat sebemenší pohyb. Nebo tak alespoň působí. Pulzující bolest hlavy posílá signály o kritickém stavu vysíleného těla. Jediné, co trochu vykonává svou práci je sluch věnující se právě probíhajícímu rozhovoru několika zatím neidentifikovatelných lidí. Mužů, řekla bych.

Další smysl se probral k životu; do zavřených víček se opřelo pronikavé světlo, jež bylo příčinou křečovitého zkroucení obličeje - zrak. Oči ale prozatím zůstaly schované.

Pozornost po chvíli zaměstnalo vyprahlé hrdlo, zoufale žádající o kapku vody. Začalo to být nesnesitelné. Pomalinku jsem se začala zvedat, což momentálně působilo jako nezplnitelný úkol, ale ústa trvala na svém. Vše bylo rozostřené. Svět kolem se točil jak na horské dráze, i přesto jsem se snažila pohledem vyhledat něco k pití.

,,Kateu! Jak ti je?'' Diskuze se přerušila, jelikož mě jeden z jejích účastníků zaregistroval. Vzápětí na mou kůži dopadly jemné dotyky. Nevím, kdo to je, ale očividně mi nemá v plánu ublížit. Myslím, že ho znám.

,,Vodu...'' mé rty opustilo tiché zaskuhrání. Hned na to se mi u úst  ocitlo chladné sklo. A konečně i dožadovaná kapalina. Každým lokem mi do žil vstoupilo chladící zklidnění. Pomalu se vše začalo znovu vzdalovat. Setkala jsem se s měkkým polštářem, načež mě pohltila temnota.

,Ať jsi kdokoli, děkuju...'

***

,Ať jsi kdokoli, děkuju'

Otevření očí mě vysvobodilo z nevypočítatelné říše snů. Pomalu jsem se posadila rozkoukávajíc se po prosvětlené místnosti. Sluneční paprsky prostupovaly okenním sklem, čímž velký pokoj působil utulným dojmem. Problém je v tom, že tohle rozhodně není můj apartmán. Tahle situace mi něco silně připomíná...

Netuším jak se to stalo, kdy se to stalo, nebo proč, ale právě jsem se probudila ve stejné posteli jako před měsícem; tentokrát však bez mého vědomí. Znovu ve spárech dormu.

Nevím, kdo má potřebu mě takhle trápit, ale už to vážně není vtipné. Vůbec. Nebudu se zajímat o podrobnosti a prostě odsud vypadnu. Jako kdyby se nic nestalo. Jednou se to povedlo, tak to vyjde určitě i podruhé.

,Ať si kdokoli, děkuju.'

V hlavě mi vyvstanula tajemná věta, jenž mě před chvílí probrala. Tohle taky nechápu. Možná to má nějakou souvislost s tím co se stalo... Ale není čas se tím zabývat. Musím pryč.

S lehkou bolestí spánků jsem se vyhrabala na nohy a natáhla se pro jednu botu. Jenže místo nohou oblečených do jeanů se my naskytl pohled na holá lítka. Ou...

Přes hrudník naštěstí viselo veliké bílé tričko s nápisem ,Change your dreams in a plan'... Takový vršek určitě není součástí mého šatníku. Tím jsem si stoprocentně jistá.

Aha. Takže nejspíš proběhla úplně ta nejhorší varianta. Skvělý. Fakt už to nemůže být lepší. Naštěstí mi do oka padlo MÉ oblečení pečlivě složené na židli. Že bych to před akcí ještě stihla urovnat, to se mi nezdá. No, ale já jsem očividně schopná úplně všeho. Bohužel.

Proběhla rychlá výměna outfitů a mohlo se jít. Nebo spíš, snažit se proplížit až do předsíně a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Proč mám pocit, že to nevyjde? No nic, snad mi konečně bude přát štěstí.

Dveře se pomalu začaly otevírat bez jakéhokoli vrzavého zvuku. Ha, tak zatím by to šlo. Stejným způsobem se mi podařilo je i zavřít, což mi dodalo větší odvahu. Třeba se vážně nic nepokazí. Potichounku jsem docupitala ke schodišti vedoucímu do prvního patra, to znamená směrem dolů a plíživým krokem ho začala slézat. Z obýváku se neozývaly žádné hlasy, to znamená, že odešli do práce nebo právě snídají na terase. Obě dvě varianty se mi nanejvýš zamlovají.