I'm good. I'm done.

Part 5

Dali jsme si ještě pár skleniček toho osvěžujícího drinku, než odněkud zazněla myšlenka na spaní. Zdálo se mi to jako dost dobrý nápad, protože už se mi zavíraly oči a navíc bylo něco po půl jedné. Za doprovodu Jimina jsem se opět ocitla vevnitř. Obyvatelé tohoto obřího domu se postupně rozcházeli do svých jistě velkolepých pokojů a mně se v hlavě objevila jedna velmi zásadní otázka. S polknutím jsem poklepala svému společníkovi na rameno, což způsobilo jeho okamžité otočení směrem ke mně. Na tváři mu hrál jeden z nejkrásnějších úsměvů, co moje oči kdy viděly. Teď se směješ, ale až ti řeknu o mém nemalém problému, na který jsme úplně zapomněli, už tak zářit nebudeš.

,,Ale kde budu spát?" Upřela jsem na něj svůj nešťastný pohled. Mé očekávání se ale ukázalo mylným. Jimin rozodně nevypadal, že by se chtěl přestat smát. Měla jsem takový pocit, jakoby se mu koutky ještě o trochu zvedly. Musel vidět, jak se mi po jeho podivné reakci na tváři usadil absolutně nechápavý vyraz.

,,Neboj, to už mám dávno vymýšlené." Chytil mě za ruku a táhnul mě chodbou dál. Tak on si na to vzpomněl. Je to nějaké divné. Buď jsem dneska totálně mimo nebo je Jimin až příliš chytrý člověk. A taky neskutečně krásný a zábavný a ohleduplný a... Kačí, co to má sakra znamenat?! Chováš se jak největší debil na světe. Asi bys už vážne měla jít spát... Ne, nebaví mě hádat se sama sebe sebou, ale někdy je to prostě potřeba.

Pomalu jsem cupitala chodbou pod velením Jimina. Tempo, které nasadil na začátku se již značně snížilo, protože mi to prostě nějak nešlo. Absolutně jsem nevnímala, co se děje okolo, takže když jsme se zastavili, překvapilo mě, že už tu nikdo jiný není. I když už se naše rychlost rovnala a nule, Jimin mojí ruku stále pevně svíral. Otevřel dveře, které se tu nějakým neznámým způsobem objevily a vtáhl mě dovnitř.

Octla jsem se v nádherném útulném pokoji s luxusním vybavením a velkou měkkoučkou postelí. Unaveně jsem se k ní doplazila a celá zdrcená se do ní svalila. Tak příjemný pocit jsem ještě nikdy předtím necítila. Hlava se mi zabořila do jednoho z těch úžasných huňatých polštářů a v tu ránu už jsem o sobě nevěděla. Ale i přes to, že mě vlastnil spánek, se mi v hlavě nepřestávala objevovat  Kookieho smutná tvář, co měl po celou dobu našeho sezení. Nevím proč, ale mám pocit, že to se mnou nějak souvisí. Že to pro mě něco znamená.

***

Ráno, když jsem se probudila, mi nejdřív vůbec nedošlo, co tady dělám. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji. Pode mnou se rozvalovala příjemná měkká postel, která ale rozhodně nepůsobila stejným dojmem, jako ta v hotelu. Celé mé tělo bylo přikryto světle růžovou chlupatou peřinou, kterou jsem před tím nikdy neviděla. Celá tahle věc se mi zdála až moc podezřelá. Přišel čas na usilovné přemýšlení ,,Co se stalo včera večer?". Myslela jsem, že tuhle činnost na půl roku vynechám, ale nejspíš si za to můžu sama.

Nejdřív jsem si vzpomněla na park. Pak jak ležím na zemi. Kookie a Joon. Obrovský luxusní dům. Nepříjemný pocit. Hoseok... Tae... Jin... a... hm... Jak se vlastně jmenuje? No tak, vzpomeň si. Ten s tím kamenným pohledem... Tak nic. - A pak...

Před očima se mi objevil ten překrásný roztomilý obličej a moje srdce prudce zrychlilo. Jimin. Můj včerejší "společník". No jistě. Nakonec mě odvedl do mého pokoje a... a víc už si nepamatuju. Nejspíš jsem se svalila na postel a usla. To se mi stává dost často.

Můj rozespalý pohled se zastavil na hodinách visících na opačné straně místnosti. Půl desátý... hm... velmi zajímavý čas. Ideální pro ještě trochu spánku. Už už jsem si chtěla zase lehnout, ale...

,,COŽE!!! UŽ PŮL DESÁTÝ!!!" ...ale jaksi mi to došlo. Bravo Kačí, to se ti teda povedlo. Jindy vstáváš jak magor kolem půl osmý, ale zrovna dneska musíš chrápat, jak nějakej opilec... eh... já vlastně pila. To ale na tom vůbec nic nemění... Teď bych se měla jít asi převlíknout. Obvykle chodím na snídani v pyžamu, ale tady se to vážně trochu nehodí. Trochu hodně. Hm, já mám takovou chuť na mámin štrůdl. Jenže ten asi neseženu... Něco jsem chtěla!