I'm good. I'm done.

Part 2

,,Tak se měj hezky. Ať se ti tam líbí," popřál mi s úsměvem táta.

,,Pošli nám alespoň jeden dopis, abychom věděli, jak to tam chodí," zavzlykala máma.

,,No vždyť jo..." utěšovala jsem jí. Rodiče si holt potrpí na papírovou formu pozdravu.

Teď se ještě rozloučit s Májou. Ach jo. Stála tam opodál a smutně koukala do země.

,,Bude se mi stýskat," přišla jsem k ní. Pokusila se o úsměv.

,,Třeba to tam bude ještě lepší, než jak se ti o tom včera zdálo. Možná si konečně někoho najdeš," bouchla mě do ramene.

,,No to by bylo fajn!" zasmála jsem se tomu. Pak mě najednou objala.

,,Budeš mi děsně moc chybět..." Přitiskla se ještě blíž.

,,Ty mně taky." usmála jsem se.

,,Tak ahoj všichni! Za půl roku!" vykřikla jsem těsně před tím, než jsem zmizela za rohem.

To bude úžasný! Už se neskutečně těšim. Jaký to tam vlastně bude? Třeba se vážně konečně zamiluju. A nebo taky ne? Měla jsem v té chvíli tolik otázek, na které jsem neznala odpověď. Teprve na mě čekala. V Soulu.

Cesta trvala asi tak půl dne. Bylo to celkem příjemné. Mám spoustu fotek. Ale ty nejhezčí jsou ze Soulu. Pořídila jsem si je cestou do hotelu. Za hodinu už jsem se válela na posteli v mém pokoji a snažila se vzpamatovat z toho, že tu opravdu jsem.

Vzbudila jsem se asi tak v půl deváté. Sluníčko pálilo takovým způsobem, že jsem nedokázala odolat, hodila na sebe pár věcí a vyšla ven. Rozhlédla jsem se po prostoru, ve kterém jsem se octla a snažila se najít nějakou variantu, kam bych mohla jít. V tom moje oči upoutala cedule s nápisem ,Centrální park hlavního města'.

,,No to je ono!" rozzářila jsem se. Ihned jsem se dala tím směrem, kam ukazovala. Za necelých pět minut už se přede mnou objevil samotný park. Chvíli jsem se procházela pod rozkvetlými stromy a pak se pod jeden z nich posadila na lavičku. Snažila jsem se vnímat každý zvuk té přírody, co se kolem mě rozprostírala...

V tom mě někdo praštil do hlavy. Byla to taková síla, že se mi zatmělo před očima a pak už jsem se jen svezla do trávy. Probral mě až jakýsi hlas. Mužský hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl o něco starší kluk. Vypadal dost vyděšeně.

,,I'm so sorry... hm... Namjoone?" zamumlal. Skoro jsem mu nerozuměla. Asi moc dobře anglicky neuměl.

Otočil se a začal něco korejsky volat na člověka stojícího opodál. Nedokázala jsem přesně určit, co říkal, protože mě zaprvé vážně hodně bolela hlava a zadruhé mě to ani moc nezajímalo. Radši jsem znovu zavřela oči. Potřebovala jsem se trochu zklidnit.

Najednou slyším, jak ke mě zase někdo mluví. Ale byl to někdo jiný. Jeho hlas byl o dost hlubší.

,,Are you alright?" zeptal se. Tomu jsem rozuměla už mnohem líp. Tak tenhle týpek asi angličtinu pořádně studoval.

Přikývla jsem. Usmál se a pomohl mi na nohy. Úsměv jsem mu nesměle oplatila. Náhle jsem si všimla, jak se na mě provinile kouká ten první. S malými obtížemi jsem k němu docupitala. Tak Kačí, teď máš šanci předvíst, co ses za těch sedm let naučila. Nadechla jsem se. Vyšlo ze mě něco na styl Jsem v pořádku, ale v korejštině. Jeho smutný výraz se najednou rozzářil...

,,Vy umíte korejsky? Ale z Korey nejste, že ne?" Prohlédl si mě od hlavy až k patě.

,,Ne, to vážně ne. Jsem tu jenom na dovolené," odpověděla jsem úsměvně.

,,Aha..." Zase se na mě začal culit. Vypadal opravdu roztomile.

Po chvíli přišel ten druhý.

,,Ty si taky magor, Kookie. Skoro jak Jimin." Bouchnul ho do zad.

Ten Kookie, nebo jak mu to řekl, se na něj jenom vražedně podíval.

,,Ona umí korejsky, ty inteligente," procedil mezi zuby. Rozzářila se mu tvář.

,,No to je úžasný! Moc rád vás poznávám. Já totiž úplně zbožňuju lidi, kteří se zajímají o můj rodný jazyk," začal mi zběsile třást rukou.

Ze mě vypadlo jenom ,,Aha". A to už bylo podruhé, co se tu toto slovo ozvalo.

Kookie se na něj pohoršeně podíval. Ten druhý si toho zřejmě nevšímal.

,,Víte co? Pojďte s náma. Zveme vás na drink. Po takový šlupce, viď Kookie, si to rozhodně zasloužíte." Nadzvedl obočí jako co ty na to? Co je tohle za člověka...

Mám to udělat? No, po Seoulu se mi dneska stejně moc chodit nechce. A co se týče mého bezpečí, tihle dva vypadali podobně retardovaně jako já, takže mi určitě nic nehrozí. Navíc už mi od poslední "akce" pořádně vyschlo v krku. Tady v Korey už mi je osmnáct, proč se tedy trochu nerozveselit což?

,,S radostí!" Zazubila jsem se a přátelsky na něj mrkla. Jsem tu jeden den a už mám kamarády. Good Job, Kateu!

,,Tak tedy kupředu!" Zavelel "inteligent" a gestem naznačil, abych ho následovala. Kookie jen nechápavě zakroutil hlavou a zařadil se těsně za nás.

Cesta ubíhala rychle. A díky Namjoonově (tak se jmenuje inteligent) povaze jsem se o něm, vlastně o nich, dozvěděla snad úplně všechno.

Joon s Kookem patří ke kpop skupině BTS. Je jich dohromady sedm. Dokonce mi vyjmenoval všechny jména, ale ani jedno z nich jsem si nepamatovala.

Zatímco do mě Namjoon hučel všechny možné informace, Jungkook šel asi tak patnáct kroků za námi a s někým telefonoval. Kdykoli jsem se na něj ohlídla, zastavil a jenom se rozpačitě usmál. Já mu úsměv oplatila a rychle jsem se otočila zase zpátky. Asi bych se do toho neměla plést.

Naše putování trvalo asi tak deset minut. Namjoon se zastavil a rukou ukázal na budovu tyčící se nad námi.

,,Tak tohle je naše království."

Byl to obrovský třípatrový dům se třemi balkóny a rozlehlou zahradou. Myslím, že to vystihl úplně přesně, protože pro tuto stavbu se žádné jiné slovo než království nehodilo.

Kookie, který konečně domluvil, obešel pózujícího Joona a otevřel dveře. Pomalu jsem vstoupila dovnitř. Octla jsem se v prostorné místnosti s věšáky a botníky. Tak to bude předsíň. Zula jsem si boty a čekala na kluky, až se taky vyprostí ze spárů svých značkových tenisek. Já chci taky!

Poté, co se Namjoon málem přerazil o svoje vlastní nohy, se vyřítil po schodech vedoucích do dalšího patra. Trochu zděšeně jsem se obrátila na Kooka. Fakt šikovnej člověk tohle.

,,To je úplně normální. Není dne, kdyby se ve spojitosti s ním něco nestalo. No ale jsou tu i další specialisti... Počkej až poznáš Taehyunga." Poznamenal během toho, co si srovnával boty.

Zarazila jsem se. Teprve teď mi došlo, že tady bude ještě někdo další. Kook si mého výrazu zřejmě všiml. Věnoval mi povzbudivý úsměv a hlavou naznačil, ať jdu nahoru.

S povzdechem jsem vstoupila na první schod. Co to se mnou je? Vždyť jsou to kluci jako Namjoon a Kookie. Nemám jediný důvod k obavám, tak proč najednou nejsem schopná se chovat normálně.

Vyšla jsem poslední stupeň a položila ruku na kliku dveří, za kterými bylo ukryto mých pět nevyřešitelných myšlenek...