I'm good. I'm done.

Part 8

Jak jsi mě sakra našel, Park Jimine?

Celá zmatená jsem si ani neuvědomila, že už procházím vchodem pro zaměstnance vstříc dalšímu náročnému dni. V šatně už bylo spousta lidí. Chladný klíč zapnul do zámku skříňky s oblečením umožňuje mi dokončit svou číšnickou vizáž. Skvěle, teď už jen připravit celý jídelní prostor a pak počkat na zákazníky. To je ta jednodušší část.

Každý číšník má jeden stůl o který se celou dobu stará. Můj je zatím číslo 42. Je jen pro dva, aby to bylo ze začátku méně obtížné. I tak mám ale vždycky pocit, že mi z toho za chvíli bouchne hlava. A co teprve dneska.

Za čtyři hodiny bylo vše přichystáno a jako obvykle někdy po desáté hodině začali chodit první lidé. To jsem zvládala ještě docela v pohodě, dopoledne se tu vystřídali jen dva nenároční muži. Pak ale přišlo poledne. Zákazníci přicházeli a odcházeli jak na běžícím pásu. Tu chtěli víno, tu ramen, ještě trochu vody a podobně. Kdybych se nemusela usmívat, už mě někde sbírají ze země.

,,Děkuji mnohokrát, na shledanou.'' Poklona právě odcházejícímu páru pěkně potrápila mou rovnováhu. Je mi ještě hůř než dopoledne. Jenže nemůžu nic dělat. Už mi došlo, že to není jen nějaká malá viróza, budu si muset dojít k doktorovi. Pokud mě tam teda neodveze záchranka.

Sesbírala jsem špinavé nádobí, vyměnila ubrus, dala nové prostírání a svižně odklusala do kuchyně. Je devět. Ještě tři hodiny a můžu pryč; to se nějak zvládne. Teď už by nemělo chodit moc lidí.

Sesunula jsem se na židli a opřela se o zeď. Asi to bude nedostatkem spánku. Zítra má službu Minsook, takže si můžu pořádně odpočinout. Jinak by to mohlo mít opravdu nebezpečné následky.

,,Katie, svítíš,'' šťouchla do mě Sajin ukazujíc na obrazovku, kde zářilo zelenou barvou číslo čtyřicetdva. Ústa opustil nešťastný povzdech doprovázející opatrné kroky směrem k hlučné jídelně. Snad už je poslední...

Sebrala jsem všechnu sílu a se zářícím úsměvem rozrazila veliké dveře. Muž sedící zády ke mě působil z dálky docela klidně, alespoň mě nečeká nic obtížného. Čím víc ale začínali být rysy osoby zřetelnější, tím má domněnka ztrácela na pravdě.

To snad ne.

Celé mé tělo se roztřáslo. Tentokrát už není úniku. Musím tam.

Nádech... Výdech... Uklidni se... Nic se nemůže stát... Klid...

,,Dobrý den, co vám mohu nabídnout?'' Místo milého přivítání se ozval jen slabý chraplavý hlas. Dotyčný se otočil, čímž potvrdil veškeré mé obavy. Soustředěná na dýchání jsem mu podala
červeno-zlaté menu.

,,Ano, chtěl bych nějaké vysvětlení. Jaká jsou na výběr?'' Odpověděl klidně a napil se vody, jenž už zde byla předpřipravená.

,,Bohužel nemáme, Pane. Něco k jídlu?'' Zuby nehty jsem se držela svého povolání.

,,Opravdu? Měl jsem pocit, že se mi ho tu podaří dostat,'' nezměnil téma provrtávaje mě pohledem, jako by mi chtěl něco říct. Taky že chtěl.

,,To mě sice opravdu mrzí, ale pokud nejste schopný si vybrat něco jiného, budete muset zkusit jiný podnik,'' sevření látky na sukni mé uniformy ještě více upevnilo svůj stisk. Potřebuju vzduch.

,,Dobrá, tak tedy klasický ramen,'' sklonil hlavu k jídelnímu lístku, který mu byl v zápětí vytrhnut z ruky.

,,Ano, hned to bude,'' Otočila jsem se na podpatku a než stačil něco říct, zmizela v kuchyni.

Konečně se mi do plic dostal drahocenný kyslík. Při uvědomění, že tam budu muset ještě dvakrát, se mi značně přitížilo. Osud mě asi nemá moc v lásce.

Objednávka byla do pěti minut hotová. Další Paralen mi umožnil sebrat novou odvahu a vykopl mě zpět do kruté reality.

,,Tady to je,'' talíř naplněný pálivou tekutinou pomalu klesl před jeho objednavatele. ,,Budete chtít ještě něco?'' Ruka na mém zápěstí mě přesvědčila o odpovědi.

,,Ano,'' vyhrkl tentokrát už rozruseně.
,,Proč si odešla?'' Odvrátila jsem hlavu a zavřela oči. Prosím ať už to skončí!

,,No tak, Kateu, udělali jsme ti něco?'' Prosím, už né!!!

,,Ty se nás bojíš-''

,,Přeji dobrou chuť,'' vytrhla jsem se ze sevření a s černem před očima dovrávorala do bezpečí.

Kolena povolila. Celé mé tělo přestalo vnímat, načež muselo přijmout bolestivý kontakt se zemí. Už to nejde.

,,Katie!!! Jsi v pořádku!?'' Ozval se dívčí výkřik. Sajin ke mně vyděšeně přiběhla a pomohla mi se zvednout. Ha, to jsem nebyla nikdy...

,,Jo, jasně... Jen se mi nějak zamotala hlava...'' Nikde tu není židle! No tak se holt nějak dobelhám k ,,čekárně''. Možná.

,,Určitě? Nechceš abych to za tebe na chvíli vzala?'' Pokračovala dál, přičemž mě táhla před obrazovku. První mi naskočilo ,ne', ale... Na druhé promyšlení to nebyl vůbec špatný nápad. Stačí mi jen, aby s ním vyrovnala účty restaurace a pak už zase normálně půjdu.

,,Vážně bys to pro mě udělala?'' Otázka jí vykouzlila úsměv na tváři.

,,To víš, že jo. K tomu velkýmu stolu už stejně nikdo nepřijde. Zbývá jen placení?'' Kývla hlavou směrem k jídelně. Mé přitakání jí stačilo jako souhlas.

,,Tak si na chvíli odpočiň a já jdu za tím krasavcem,'' laškovně mrkla a zmizela za dveřmi. Díky bohu za tyhle lidi.

Asi po půl hodině jsem znovu nastoupila do služby. Přišel už jen jeden zákazník a pak se konečně mohlo jít domů.

Šaty skončily zmuchlané na dně skříňky, boty pohozené asi hned vedle a menu rozházená po celém přípravním stole. Jinými slovy, už nemám sílu. Celý den se mi do žaludku nedostal ani jeden kousíček jídla, stejně bych to s velikou pravděpodobností vyzvracela.

Brána do nočního Seoulu se konečně otevřela. Studený vítr olizoval obnaženou tvář, což krásně vyrovnávalo sálavé horko rozlívající se po celém těle. Mám to za sebou. Teď už jen sedm minut v prázdném autobuse a bude klid. Konečně...

,,Kateu,'' tichý hlas zvedl nesnesitelnou teplotu o dalších pár stupňů. Pohled odtržený od černé oblohy našel nový bod.

On tu počkal.

Couvání nepomohlo. Stanul mi tváří v tvář. I přes rozmlžené vidění jsem mu v očích zahlédla odraz provinilosti.

,,Kateu, co to bylo za hloupost. Ty víš, že by ti nikdo z nás nic neudělal. Tak proč jsi prostě takhle zmizela?'' Smutný tón v jeho hlase mě přinutil vytvořit alespoň nějakou odpověď. Nemůžu dopustit, aby si něco vyčítal.

,,Ne, to ne... Já vás jen nechci zatěžovat... Nechci vám přidělávat problémy...'' zasípala jsem, ztrácejíc postupně všechny životně důležité funkce.

,,Kateu, takhle to přece vůbec není. My tě...'' Víc už mé uši nezaregistrovali. Začala jsem padat, ale v kontaktu se zemí mi zabránily dvě silné paže. A pak jen tma.