Král a klaun [KOREKCE]

31 - Modrý svitek

Nevím, zda vám mám dopodrobna vykládat Alyssinu další cestu. Je jasné, že z Highmontu do pevnosti Dosking to byl ještě pořádný kus. Cestou se toho však příliš nestalo. Možná jen, že od té pekelné havárie se král Filip a veverka spolu nedostali do kontaktu. A to není náhoda. Vlastně za to můžou dva mocní muži. Každý z nich chrání jednu stranu. A není divu, že Samovou stranou je samozřejmě Alyss.

Večerní hry na loutnu a každodenní bojový výcvik dívku tak zaměstnává, že pomalu nemá čas ani na psaní její divadelní hry. Ta už se mimochodem chílí ke konci, stejně tak i náš příběh. Je tu však ještě jedna událost, která má větší vliv na následující události, i když se to na první pohled nemusí zdát. Ne každý pochopí. Ale většina si zapamatuje. Je čas vám tento příběh dovyprávět. Brzy. Již brzy.

Dosking

Je pozdní podzimní odpoledne. Paprsky Slunce olizují sněžné pahorky hraničních hor. A věže pevnosti. Pod ní na stolové hoře se formuje armáda ze severu, kterou tiše pozorují obránci z jihu. Mezi nimi není nic. Jen promrzlá zem, hradby, nenávist a Smrt. Dáma v černém, bloumající po bojišti a jako jediná odklízející duše mrtvých. Naslouchající jejich nářkům. Vítající. Usmívá se na ty hlupáky. Na každého z nich. A říká si:

,,Ti pitomci si myslí, že bojují za svého krále a slávu jejich zemi. Myslí si, že až začne bitva, poběží vstříc nepřátelům. Ale to se mýlí. Poběží vstříc mně. Smrti. Jejich vysvobození."

Daleko za mrtvolami, prošpikovanými šípy a rozsekanými na kousky, za přeživšími vojáky severské krvavé armády, za jezdci a lukostřelci stojí žena. Bílé vlasy. Černá vojenská uniforma, speciálně upravená jen pro ni. Rudý šátek kolem krku. Bystrý ametystový zrak bloudí po prázdné cestě před ní. Čeká. Na co? Nebo spíš na koho?

Tiché řinčení a dunění zbraní. Možné poslední rozhovory. Konverzace všeho druhu. Náhlé ticho, které zanedlouho vystřídá vzdálené dunění kopyt. Marrinett se zaujatě otočí k bitevnímu poli a s nelibostí se tak odvrátí od cesty, kterou má přijet její manžel, Alyss, ale hlavně její milovaný Sam.

Jezdec. Řítí se středem ničeho. Nebesky modrý šátek oblizuje vítr. Kůň nadšeně frká a kluše. Taková radost z pohybu. A nad tím zjevem vlaje velká bílá vlajka.

Příměří.

Muž zpomalí asi sto metrů před první linií. Je nervózní? Ne. Bezbranný? Bohužel ano. Jeho hlas se však zahryzává do uší každého z maltésských mužů.

,,Přicházím v míru s posláním od našeho milostivého krále lutésského. Od Lewise."

Mezi lidmi to zašramotí. Někdo z pravého křídla zařve neblahou poznámku.

,,Lewise si strč někam!"

,,Král prosí o vyjednávání s velitelem maltésské armády. Bude jeho přání vyslyšeno?"

Bělovláska se nervózně zavrtí. Zdálky si vojáka s vlajkou příměří prohlédne. Mimoděk zhodnotí všechna pro a proti. Když to tu dostala na povel po nebožtíkovi veliteli Kuskovském, bylo jí nařízeno nepodnikat žádné velké útoky, či zásahy. Jen vyčkávat. Sledovat. Špehovat.

Marrinett postoupí kupředu. Nasedne na svého bělouše. Pro jistotu si nasadí přilbici s rudými pery. A rozjede se vstříc tomu muži. Zástupy jejích bratří ve zbrani jí instinktivně uhýbají z cesty. Cesta vypadá jako rozestoupení Rudého moře. Praporčíci její jednání pozorně sledují. Někteří s menšími obavami, jiní s naprostou důvěrou. Bělouš kluše. Klap, klap, klap.

Nikdo z přítomných netuší, jaký podvod se chystá. Kromě jednoho. A to sice muže s modrým šátkem a falešnou bílou vlajkou.

Marrinett dokluše až k němu. Zastaví se od něj asi tři metry. Seskočí. On udělá to samé a už se k ní hrne. Spěšně se ukloní, níž než je třeba. Když se opět narovná, jeho výška se rovná té její výšce. Drobný muž je oblečen v lehké kožené zbroji se stříbrnými cvočky. Vlasy připomínají hromádku borových třísek. Všimne si též, že má zelenohnědé maličko zešikmené oči, drobný nos a že celkově to není žádný pořádný muž. Těch je ale v Lutésii málo, pomyslí si. U některých pomalu nejde poznat, zda jde o ženu nebo o muže. Všichni jsou tak drobní, slabí. Přemýšliví. Lstiví, napadne ji a zbystří. Zženštilý mužíček vytáhne z pouzdra svitek s tmavě modrou královskou pečetí. Marrinett si nejednou pomyslí, jak zvláštní barvy tito lidé z nížin používají.

,,Pro Vás," podotkne mužík, když už delší dobu stojí s nataženou rukou a svitkem.

Ona se zpod přilbice zamračí. Navenek není nic znát. Navleče si své kožené rukavice a svitek od něj s opatrností převezme. Přece jen by to nemusel být obyčejný svitek. Pečeť by mohla být napuštěna jedem. Uvnitř by mohla být petarda. Může se stát cokoliv. Opatrnosti není nikdy dost.

Vojáci z první linie, kteří byli nejblíže, zvědavě natahovali krky. Chtěli vědět, co se děje. Dozvědět se trochu více informací o tom, proč jsou hnáni do této beznadějné bitvy.

Lutéský jezdec se ještě třikrát hluboce, skoro až ironicky, uklonil. Nasedl na koně a odjel. Jediné, co po něm zbylo bylo napětí, tajemství, rozličné dojmy.

A svitek s modrou pečetí.