Král a klaun [KOREKCE]

26 - Touha po odpovědích

Podobně jako Alyss toužila po odpovědích, tak i Sam toužil po tom být někomu užitečný. Každý večer ji proto učil nové a nové věci ohledně hudebního nástroje loutna. A dívka se zdokonalovala. Armáda se však musela opět vydat na cestu, jelikož Jeremy usoudil, že král již bude v pořádku a žádná další nehoda se konat nebude.

Brzy se dostali na hlavní cestu a projeli i blízko chaty, kde se Alyss s Juliet skrývaly a dívka si toho byla vědoma. Její nutkání vyrazit tam sama a ujistit se, že kudrnatá herečka tam není bylo obrovské a Jeremy jí to viděl na očích.

Položil jí ruku na rameno, pohlédl do smaragdových očí a zavrtěl hlavou: ,,Je pryč, Alyss. Nemůžeš ji vrátit do tohoto světa a pospíchat jí vstříc ti nedoporučuji. Nezahazuj život, který máš před sebou!" stiskl jí pevněji rameno a ona ho pohladila po ruce.

,,Nehodlám si vzít život," pousmála se. ,,Ani dnes, ani jindy."

Jeremy se též pousmál a jak jim chatka zmizela z dohledu, Alyss obrátila svoji pozornost opět na záda rudovlasého muže. Vypadal trochu jako žijící mrtvola, tedy... alespoň se tak pohyboval. V sedle se nahýbal ze strany na stranu, jeho mohutné a jindy i silné ruce svíraly koňské otěže velmi chabým stiskem a kdyby byla Sissi - jeho černá klisna - divočejší, hrozilo nebezpečí, že by z koně spadl a už by nevstal.
Po jeho pravici jel na svém grošákovi Elliot - Filipův přítel a všemi, kromě Alyss, respektovaný generál. Jeho těžké brnění se lesklo a odráželo sluneční paprsky, meč se pohupoval v kožené pochvě u pasu.
Po králově levici jel, kdo jiný než Sam - mohutný hnědovlasý bojovník s temnýma černýma očima, ve kterých se skrývalo mnoho tajemství, a zálibou ve hře na loutnu, kterou u něj nikdo nečekal, ale každý ten zvuk miloval.

Vedle těchto tří jel ještě pár podobných mužů, ty však Alyss neznala.

Za nimi následovaly tisícovky pěšáků, pár stovek obyčejných jezdců na koních, povozy s materiály a celý jejich průvod uzavírali Jezdci - sedm speciálně vycvičených bojovníků, kteří byli věrni svému veliteli a oddáni Maltésii a jejímu králi.

Čím víc se blížili k Highmontu, tím větší byla zima. Pět stupňů se oproti tomuto zdálo jako tropické počasí. Také krajina se změnila. Cesta vedla delší dobu do kopce a mnohonásobně se zúžila, kolem se najednou začalo objevovat spoustu skal, vysoké smrky ustupovaly malým zakrslým borovicím a to všechno bylo pokryto několik desítek centimetrů tlustou vrstvou jemného bílého prášku, známého jako SNÍH.

Počasí nevypadalo nejlépe. Před hodinou začalo sněžit a teď již kvůli sněhu nebylo vidět dál než v okruhu dvou možná tří metrů. Král dal proto pokyn pro zastavení, jakmile se průzkumníkům vepředu podařilo najít nějakou větší rovnou plošinu.

,,Konečně," heknul nějaký Jezdec vzadu, když seskočil z koně. Přivázal jej k borovici a pořádně se prohnul v zádech. Nevypadal víc než na pětadvacet, ale věk byl jednou z věcí, které se přes lehkou zbroj, spoustu teplých kožešin a šátek přes půlku obličeje nedaly poznat. ,,Můj zadek prosí o pomoc."

Alyss se nad jeho starostmi jen uchechtla a seskočila z vozu. Ostatní vojáci začali okamžitě odklízet sníh a stavět stany. Ona se procházela mezi nimi a sledovala jejich úsilí. Když se jí konečně povedlo najít Sama, nabídla mu okamžitě pomoc, jelikož ani on - velký velitel Jezdců - nedokázal sám postavit stan.

,,Díky, Alyss," řekl, když zatloukl poslední upevňovaví kolík a červeno-bíle pruhovaný stan konečně vypadal na to, že se nehodlá v následujícím okamžiku zhroutit. Sam si zrovna utíral pot z čela a zrzka jej s neskrývaným úsměvem sledovala. Bojovník na ni s jedním obočím zdvyženým vážně pohlédl: ,,Je tu snad něco k smíchu?"

Dívka už to nevydržela a vyprskla smíchy, přičemž rozesmála i dalších pět vojáků, procházejících kolem a dokonce i Sama.

,,Myslíš," spustila žertovně, když ji záchvat smíchu přešel, ,,že kdybych proti tobě postavila stan a nejlepšího bojovníka v zemi, koho bys porazil dřív?"

,,Nejsem si jistý, že jsi mi položila správnou otázku," podotkl. ,,Spíš koho bych porazil."

,,Tak koho bys porazil?" zakoulela očima.

Sam nahodil široký úsměv: ,,Spíš toho bojovníka. Stan je na mě příliš. Viď kamaráde," řekl a opřel se o podpěrnou kládu, která však nebyla uzpůsobena pro velitelovu váhu, takže se stan opět zbořil a Sama vzal s sebou. Ten teď seděl na barevném plátně, sněhové vločky mu padaly do kaštanových vlasů, které nepoznaly hřeben, a vypadal, že z frustrace skočí z nejbližší skály.

,,Ne!" vzdychl a prosebně se pohlédl na Alyss, která jen nevěřícně zavrtěla hlavou, pomohla mu vstát a společně dali stan opět dohromady. Tentokrát si však Sam dával větší pozor a držel se od něj dál. To je k smíchu, pousmála se Alyss, pokynula Samovi a dál kličkovala mezi stany, až narazila na Elliota. Tedy... spíš on narazil do ní. Z výšky na ni shlédl, ale než stačil utrousit nějakou nepříjemnou poznámku na její účet, dívka se kolem něj rozeběhla pryč a zmizela za stany.

Snažím se od něj držet dál a přitom do něj narážím, zavrtěla hlavou nad tím, jak divně to znělo.

Dny se zkracovaly a noci prodlužovaly. Neustálé sněžení ztěžovalo život jak normálním lidem, tak i královské armádě, která byla stále uvízlá v horském sedle. Filip se chtěl k pevnosti Dosking dostat alespoň do léta příštího roku, ale počasí mělo na jeho plány dost odlišný názor. Zůstali proto celé týdny zaseklí na jednom místě. Nikdo nechtěl riskovat to, že bude zavalen lavinou, která byla v těchto horách více než pravděpodobná. Pro Alyss to však byla skvělá příležitost, jak se zdokonalit ve hře na loutnu, utužit vztahy s Jeremym, Samem a jeho Jezdci a připravit se na nezapomenutelný rozhovor s králem ohledně jeho vztahu s Eleonor.

,,Ty se vůbec nesoustředíš," popichoval ji zrovna Sam, když viděl, že přestala hrát a místo toho se dívá do prázdna. Kolem osvětleného stanu procházeli hlídkující vojáci a na její vkus se příliš hlasitě bavili. Sam popíjel červené víno a za ten večer už jí jej několikrát nabídl, Alyss však trpělivě odmítala. ,,Co je to s tebou?" sedl si k ní na postel, jednou rukou ji objal kolem ramen a v druhé držel sklenici s pitím. ,,Jsi nějaká zamlklá, nesoustředíš se, nepiješ... Trápí tě něco?"

Dívka mu chvíli slepě hleděla do obsidiánových očí, potom pohled odvrátila a zavrtěla hlavou. Zkusila zahrát pár dalších melodií a akordů, prsty ji však nechtěly poslouchat. Sam, oblečený jen v krátké košili a bílých kalhotech, uvázaných nad koleny, si klekl před ni a znemožnil jí další úder do nástroje.

,,Víš přece, že mi můžeš říct úplně všechno, veveřičko," pousmál se a pohladil ji po vlasech, podle kterých dostala i svoji přezdívku.

Alyss se pousmála, odložila loutnu za sebe a zahleděla se do jeho očí. Nikdy o nich moc nepřemýšlela, ale nyní dokázala přesně popsat, jak vypadají.
Jsou jako noční nebe bez hvězd, napadlo ji.
,,Chtěla jsem se na něco zeptat...," odmlčela se a po chvíli dodala: ,,...Filipa."

,,Na NĚCO nebo na NĚKOHO?" zamračil se.

,,Na někoho," odpověděla. ,,Na... Eleonor."

,,Rozumím," pokýval chápavě hlavou a přestal se mračit. ,,Toužíš po odpovědích, ale bojíš se toho, kdo ti je jako jediný může dát. Je to tak?"

Přikývla.

Sam se pomaličku postavil na nohy, takže byl opět o dost vyšší.
,,Tak to bych tě měl toho strachu zbavit."

Dívka na něj upřela své smaragdové oči, ve kterých se zrcadlila otázka JAK. Sam mlčel, ale ona již věděla, že další den se to určitě dozví.