Losing the World

14~Memories

Probudil jsem se s ohromnou bolestí zadečku, hlavy a zad. Já ho tak nenávidím....

„Tak jak se mi má cukrová kostička vyspala?" řekl až moc přesládle Jungkook.

„Asi jak kráva při porodu, vole," prskl jsem otráveně.

„Snad nemůže být tak zle. Včera sis to celkem užíval. Ahh~ rychleji," začal mě imitovat Kook.

Na to jsem už nic neřekl. Mrzelo mě, co jsem s ním dělal, už od nedávna. Dřív tu vždy pro mě byl on, kdo mi tu pomohl, koho bych objal.

Chybí mi ty večery, kdy jsem s ním sedával v objetí na balkóně. Hvězdičky nám přály dobrou noc a když pršelo, déšť šeptal všechna tajemství světa. I ta nejsladší slůvka, která mi říkal před spaním, slýchávám dodnes v šumění větru v korunách sakur.

„Vypadni... ihned," ukázal jsem směrem ze dveří. Kook se s úšklebkem zvedl a odkráčel ke dveřím.

„Nevidíme se neposledy, puso," odporně se ušklíbl a olízl si rty.

Potom, co se zaklaply dveře, mi bylo, jako bych se propadl do nekonečné jámy plné ostnů. Při každé vzpomínce na mého milovaného či člověka kterému jsem právě zničil život, se mi jeden z těch ostnů zabodl do těla. Zaryl se tak hluboko a jeho hrot se zalomil do rány. Jizvy se nehojily...

Hnisaly pod náporem času a znovu prolitých slz...

Z myšlenek mě vytrhl ten otravný zvuk krabičky plné drátků.

„Slyšel jsem, že se ti to povedlo. S Jiniem ti blahopřejeme. Já ale nevolám kvůli gratulaci. Urychleně se dostav sem. Máme pro tebe další misi," dozněl hlas z mobilu a zase vše utichlo.

Byl jsem sám.
Ale co bych se divil. Bylo to tak vždy od té doby, co jsi mě opustil...