Ve svitu luny

Třicátá třetí kapitola

Netušil jak, ale povedlo se mu dostat se až před trůnní sál. Opatrně vešel dovnitř. Stála tam Lucky a usmívala se.

„Doriane, to jsem ráda že tu jsi! Za pár okamžiků bariéra padne a já chci, abys mě vzal za tou malou kněžkou. Bez relikvií je k ničemu a já ji zničím! Poté ovládneme svět. A ty, ty Doriane, za to, co jsi pro mě udělal, budeš velmi významný a bohatý muž," smála se pro sebe. Dorian jen uctivě přikývl.

„Je čas vyrazit. Doprovodíš mě?" zeptala se.

„Jistě," přikývl a nabídl blonďaté ženě rámě. Ta jej přijala a společně se vydali k bariéře.

Cathlia

Zrovna hráli aktivity, když sebou Wichiten škubla.

„Je tady, ničí bariéru," vydala ze sebe rudovlasá čarodějka. Serenity se kousla do rtu. V téže chvíli se objevil malý černý netopýr, který se změnil do upíří podoby Caiuse.

„Musíme jít. Už je tu. Musíme se jí nějak postavit," vychrlil ze sebe tmavovlasý chlapec.

„Ne, vy musíte jít, já tu počkám. Ona si sem stejně přijde," zamumlala Cathlia nepřítomně.

„Blázníš! To tě tu máme nechat samotnou, bez relikvií se jí nemůžeš postavit," namítl Matthew. Jeho kůže se vlnila, vždy když byl pod tlakem, evokovalo to jeho proměnu.

„V pořádku, jděte jim nakopat zadky, já to tu zvládnu," usmála se Cathlia. Všichni se kolem ní seskupili a hromadně se objali.

„Je to hrozně ujeté," okomentovala to Wichiten polohlasem. „Takže, kdo umře je srab a až umřu, tak se s ním bavit nebudu!" Dodala ještě rudovlasá čarodějka.

„Když teď je to hrozná motivace umřít a neslyšet tvůj uječený hlas," povzdychl si Caius. Ozvala se rána, jak jej Serenity uhodila.

„Nebuď takový," dodala něžně a usmála se.

„Kvůli tobě, má krásná, kvůli tobě se vzdám sluchovodu," políbil hřbet její ruky. Serenity se ušklíbla a plácla ho pobaveně křídly po zádech. Cathlia se fascinovaně na tuto proměnu dívala, došlo jí, že je to možná naposledy, co tohle vidí. Ani Matthew nebyl pozadu, kromě anděla v podobě Serenity se tam objevil vlkodlak, vysoký lehce přes pět stop. A ani Wichiten nezůstala pozadu. Na každém rameni se jí usadil jeden z elfenů, kteří svou velikost přizpůsobili tomu, aby se tam dobře vešli. Wichitina kočičí ouška a ocas by možné působily vtipně, ale k ní to určitým způsobem sedělo.

„Takže my jdeme, ty to tu zvládni. Myslím, že živly tě tu v tom nenechají, když jsi jimi políbená," usmála se Wichiten na prahu. Cathlia jen s úsměvem přikývla. Poté jen sledovala své přátelé, jak každý svým osobitým způsobem mizí do boje. Caius ve své netopýří podobě vzlétl společně se Serenity, jejíž tmavá křídla splývala s noční oblohou. Matthew zavyl a rozběhl se do lesa, z něhož se ozývalo podobné vytí. A Wichiten díky svému teleportačnímu kouzlu prostě zmizela.

Cathlia se prudce nadechla a vydechla. Až teď na ni dolehla veškerá zodpovědnost, kterou měla na svých bedrech.

Dorian

Kráčel po boku blonďaté čarodějky. Bariéra padla ale Lucky se chtěla z nějakého důvodu vyhnout bitevní vřavě. Proto šli oklikou k domu, který na chvíli poznal a ve kterém nalezl štěstí.

„Jak se těšíš, až Vyvolená padne?" zeptala se jej Lucky.

„Vy se jistě těšíte o tolik více, že nemá cenu sdělovat mé nadšení," usmál se zdvořile světlovlasý upír.