Skater Boy [CZ]

27. kapitola

Isabella

Když jsem přišla do školy, myslela jsem, že to bude stejné jako obvykle. Ale nebylo...

Sedla jsem si na mé obvyklé místo a na lavici si položila učebnici psychologie. Šeptání pomluv o mně se šířilo vzduchem. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o dlaň ruky. Tohle nikdy neskončí.

Odpočítávala jsem sekundy do příchodu učitele. Divné, že? Já vím, normální lidé jsou rádi, když je přestávka, ale já ne. Není to kvůli tomu, že mě baví učení, protože nebaví, ale při vyučování nemusím poslouchat drby kolující o mně.

Konečně. Modrooký, čerstvě vystudovaný učitel vešel do třídy. Všechny holky se kvůli němu roztápějí. Vlastně ani nedokážu pochopit, co na něm vidí. Ano je mladý, má nádherné modré, oceánové oči, hnědé, rozcuchané vlasy, které si pravděpodobně dnes nestihl učesat, ale jinak na něm není nic zajímavého. Je naprosto obyčejně nudný.

„Isabello," vyslovil mé jméno. Upoutala jsem jeho pohled a čekala, co má na srdci. „Pan ředitel by s tebou rád mluvil." Hlasitě jsem polkla. Můj život právě skončil.

Vstala jsem a chtěla odejít, ale zastavily mě jeho slova, „sbal si věci." Další polknutí. Tohle bude pravděpodobně mé poslední sbohem. Třeba bych to mohla uhrát na dvojku z chování.

Učebnice jsem naházela do batohu, který jsem si následně zavěsila na rameno. Poslední pohled na toho, podle všech holek, 'krásného' učitele a opuštění třídy, ve které se už možná nikdy neukážu – ne, že by mi to vadilo.

Třeba mě chce poslat na nějakou soutěž, proběhlo mi hlavou. Musela jsem se nad tím zasmát. Bylo to asi tak pravděpodobné, jako kdyby mě měli unést mimozemšťani.

Zaklepala jsem na dveře vedoucí do jeho kanceláře, ani jsem nečekala na pozvání dál a už jsem vcházela. Jeho malinké oči, který každým rokem víc a víc zapadávaly do jeho vytahaných důlků, si mě důkladně přeměřily. Výraz na jeho tváři hovořil za vše.

Pokynul, abych si sedla. Udělala jsem tak a čekala. Stále mlčel a procházel různé papíry, které mu ležely na stole poskládané do úhledných komínků.

„Zavolal jsem tvé matce," zvedl pohled a konečně promluvil. S pochopením jsem kývla hlavou. Věděla jsem to. Bylo to tak předvídatelné, jako když se z obřího černého mračna spustí déšť.

„Varoval jsem tě, Isabello," mé jméno vyslovil s velkým opovržením.

Sklopila jsem pohled. Nemohla jsem se na něj dívat. „Omlouvám se." Bylo jediné, co jsem řekla.

„Omluva tě nezachrání," zakroutil hlavou, „vždy jsi bývala cílevědomá, milá studentka, která se snažila mít ty nejlepší známky. Co se s tebou stalo?" zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. Nenávidím, když někdo mluví o tom, jaká jsem byla. Je to minulý čas, tak proč se k tomu sakra všichni vrací? „Dospěla jsem," odpověděla jsem.

Hlasitě si povzdechl, „děje se něco doma? S tvou matkou?" Vždy byl zvědavý a až moc starostlivý. Na jedné straně mi to vadilo, ale na té druhé jsem to měla ráda, dávalo mi to pocit, že se o mně někdo zajímá. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Ozvalo se tiché zaklepání. Rozbušilo se mi srdce. Vydědí mě a pak mě zabije. Byla jsem si jistá, že se mi už nikdy nepodívá do očí. Bude mnou pohrdat.

„Dále," zakřičel ředitel. Zadíval se na dveře a čekal, kdo vstoupí, jako by to moc dobře nevěděl.

Když vešla, pozdravila a pak si sedla na vedlejší židli. Byla naštvaná, ale ještě nevěděla, o co jde. Nervózně jsem poklepávala nohou a čekala na ty slova, která ředitel dřív nebo později vysloví.