Skater Boy [CZ]

12. kapitola

Chris

Naposled jsem se nadechl a vystrašený z toho, co bude následovat, vešel do domu. Věděl jsem, že na mě bude čekat. A taky jsem věděl, že si můj nedovolený odchod z domu pořádně odpykám. Snažil jsem se být tichý, ale stačilo jedno blbé zašustění bundy a otec stál přede mnou. V ruce měl flašku nedopitého piva. V jeho očích jsem viděl agresivitu, naštvání a temnotu. Jako by to ani nebyl člověk. Jako by v něm nebylo ani kousek lidskosti.

Chtěl jsem se mu omluvit, nebo aspoň něco říct, ale než jsem to stihnul, jeho dlaň přistála na mém pravém líci. Cítil jsem nepříjemný pálivý pocit. Krev se mi nahnala do tváře, a i když jsem se neviděl, věděl jsem, že mi líce zčervenalo.

„Promiň," konečně jsem se odvážil promluvit. Neměl jsem to dělat. Měl jsem raději mlčet.

Jenom co otevřel pusu, zacítil jsem nepříjemný závan piva, „jsem tvůj otec a ty mě budeš poslouchat!" Poslušně jsem přikývl. „Když řeknu, že zůstaneš doma tak zůstaneš doma, rozumíš?!" Jeho hlas se zvyšoval při každém dalším slově. Znovu jsem přikývl, i když jsem s tím nesouhlasil.

„Teď jdi do svého pokoje!" přikázal mi a já ho poslechl. Divil jsem se, že mi dal jen jednu facku. Čekal jsem, že mě zmlátí, možná i do krve, ale on mě pro jednou nechal.

Pustil jsem studenou vodu a opláchnul si líce, které nabralo červenou barvu. Doufal jsem, že ho tím schladím a zítra po té facce nebude ani památky.

Isabella

Do kabelky jsem hodila všechny věci, které jsem potřebovala do školy. Nechtělo se mi tam jít, ale musela jsem. Matka by mě jen tak doma nenechala.

Nasedla jsem do auta. Matka se se mnou nesnažila navázat žádnou konverzaci, takže jsme seděly v trapném tichu celou cestu do školy.

Rozloučila jsem se s ní a vysedla z auta. Kráčela jsem ke vchodu do školy se sklopenou hlavou. Nechtěla jsem, aby si mě někdo všiml. Byla jsem unavená ze všech těch pomluv, které tady o mně kolovaly. Ale byla jsem si jistá, že ani dnes se jim nevyhnu.

Pomocí mého čtyřmístného kódu jsem otevřela skříňku a vytáhla si z ní učebnice. První hodinu jsem měla angličtinu. Učitel, kterého jsme na tenhle předmět měly, byl velice milý, proto mi angličtina až tak nevadila. Mohla jsem si jenom tak sednout do zadní lavice a dělat, že tam nejsem.

Všechny holky už seděly na svých místech, já jsem přišla jako poslední. Když jsem šla třídou všechny na mě zíraly. Bylo to nepříjemné, ale za ty roky jsem si na to zvykla.

„Má to samé tričko co včera," zašeptala jedna z nich a tím rozpoutala hlubokou diskuzi o mém bílém tričku. Zakoulela jsem nad tím očima. S nezájmem jsem si sedla na své místo a zahleděla se na mé jméno na stole. Vyryla jsem ho tam před třemi lety, když jsem začala chodit na tuhle školu. Od té chvíle všichni vědí, že tohle je jenom mé místo.

Učitel vešel do třídy s hromadou papírů a složek v ruce. Všechno opatrně položil na stůl. Postavil se k nám zády a na tabuli napsal, 'vaše témata na esej'. Tohle jsem přesně nechtěla. Nenávidím psaní esejí. Nemám tu správnou představivost, fantazii a zásobu slov, abych někdy mohla napsat něco dobrého. Pár holek se zaradovalo a ten zbytek si povzdychl.

„Každá jedna z vás si vybere zajímavé téma," začal, „můžete psát o čemkoliv, o rodině, přátelích, o budoucí kariéře, o životě, který jste prožili, zkrátka, můžete si vymyslet cokoliv."

Nevěděla jsem, o čem budu psát. Nechci psát o rodině, protože mám jenom mámu, mezi mé přátele patří jen Chris, ale ten mě určitě mezi své přátele nebere, o mé budoucí kariéře rozhoduje matka a život, který jsem zatím prožila, nestojí ani za zmínku.

„Termín odevzdání je za týden," oznámil nám učitel. Po třídě se rozlehnul šepot. Všichni si začaly vyprávět o čem budou psát. Já jsem byla jediná, která seděla a bezmyšlenkovitě hleděla na světle hnědý stůl.  

***

Cestou domů jsem nevnímala okolní svět. Nezajímalo mě, že kolem mě jel kluk na kole, že jsem mále vrazila do postaršího pána. Pohled jsem upírala na své nohy, které mě nesly domů. Přemýšlela jsem, o čem budu psát. Nemohla jsem se rozhodnout pro vhodné téma.

„Izzy!" nevnímala jsem, že na mě někdo volá, ani jsem se neotočila. Myslela jsem, že je tady třeba ještě někdo, kdo se jmenuje stejně jako já.

„Izz!" Při druhém zavolání, jsem se konečně odhodlala otočit. Spatřila jsem utíkajícího Chrise s batohem na zádech. Začala jsem pochybovat, že naše stálé nečekané setkaní jsou náhoda.

Když ke mně doběhl, s úsměvem jsem ho pozdravila - možná až s moc velkým úsměvem.

„Jsi hluchá, nebo co?" zeptal se mě zadýchaným hlasem.  

„Byla jsem zamyšlená," odpověděla jsem a společně jsme pokračovali v chůzi. Chris kývl hlavou a dal si ruce do kapes. Chtěla jsem se ho zeptat, odkud jde, ale podle školního batohu na zádech by to bylo zbytečné.

Po dlouhé chvíli ticha, Chris konečně promluvil, „jak bylo ve škole?"

„Hrozně ostatně jako vždycky. Do týdne máme vypracovat esej," obrátila jsem oči v sloup, „vůbec mě nenapadá, o čem bych mohla psát."

„Nedostaly jste žádné téma?" tázavě zvedl obočí.

„Můžeme si vybrat, co jen chceme. Rodinu, přátele, budoucí kariéru a tak dále."

„Piš o rodině, tohle je vždycky spolehlivé téma," poradil mi.

„Jo, jasně," řekla jsem sarkasticky, „co bych asi tak napsala? Mám jenom matku."

„Tak piš o budoucí práci, nebo o tom, co chceš v budoucnosti."

„Sama nevím, co chci," řekla jsem. Byla jsem unavená ze všeho toho přemýšlení, o čem bych mohla psát. Všechny témata, která mě napadala, jsem po krátkém uvážení okamžitě zamítla.

Chris si povzdechl a zároveň zakoulel očima, „co třeba přátelé?"

„Kdybych nějaké měla," zamumlala jsem. Chris zalapal po dechu a dlaň položil na místo, kde se nachází srdce, „takže já nejsem tvůj kamarád?" odmlčel se, „au."

„Samozřejmě, že jsi, ale ani nevím, co bych o tobě napsala. Vlastně tě ani pořádně neznám." Až teď jsem si uvědomila, že jediné, co o něm vím je, že se jmenuje Chris Baker a že mu bude osmnáct.

„To musíme napravit," řekl mi. Věděla jsem, že se mi neotevře a já se o něm nedozvím víc věcí, ale i tak jsem souhlasně přikývla.

„Pomůžu ti s psaním," navrhl.

Překvapeně jsem na něj vykulila oči, „ty?"

„Jo, já," řekl, „to je věc, kterou o mně nevíš... rád píšu." Nevěřila jsem vlastním uším. Konečně mi řekl něco nového o sobě.