Skater Boy [CZ]

Isabella

''Máš před sebou velkou budoucnost, nenech si ji pokazit ničím nebo nikým!'' křičela na mě matka, když jsem se s ní hádala o mém životě. Nějak se to dostalo k tématu mé budoucnosti, která je nestálá. Vždy se může něco změnit. Stačí jen jedno slovo a všechno může být jinak. Jedno špatné slovo. Nikdo nevidí do mé budoucnosti, až na mou matku, která si myslí, že ví všechno nejlíp.

''Nestarej se o mou budoucnost!'' zakřičela jsem zpátky.

''Aby, jsi věděla, holčičko, na tu právnickou školu půjdeš, ať chceš nebo nechceš!'' řekla varovným hlasem. Celý můj život se točí kolem toho, co řekne. Vždy musí být po jejím. Vždy, když jsem udělala něco špatně, byla jsem za to potrestaná. Diktátorka, tohle je matčino druhé jméno. Všechno musí být perfektně naplánované. Všechno, co si ona přeje, musím udělat.

Chce ze mě právničku. Prý vydělávají hodně peněz a mají se v životě nejlíp. Jenomže život není jen o penězích. A já jsem nikdy nechtěla být právnička. Neláká mě to, že budu muset obhajovat někoho, kdo si to třeba vůbec nezaslouží. Bojím se toho, že by mě mohl klidně někdo zabít, kdybych soud prohrála. Chci dělat práci, která mě bude bavit.

''Jsi neuvěřitelná,'' zakroutila jsem nad ní hlavou. Myslím, že mohla zřetelně vidět bolest a zklamání v mých očích. Otočila jsem se a rychlím krokem, vyšla z kuchyně, zamířila jsem si to rovnou k vchodovým dveřím.

''Vrať se! Ještě jsme neskončily!'' Slyšela jsem, jak zakřičela. Bez odpovědi, nebo vrácení se do kuchyně, jsem vyšla z domu. Nemohla jsem tam s ní být déle. Už dál nemůžu poslouchat ty řeči o tom, co dělám špatně. Podle ní jsem celá špatná. Jenomže to není pravda. Já jsem ta, která kvůli ní obětovala všechno. Přátele, tátu a celý můj život. Nemám žádné kamarády, nebo alespoň lidi, s kterými bych si mohla popovídat. Musela jsem zrušit kontakt s mým tátou. A musela jsem jí dát můj život. Ona vlastně žije dvakrát. Má svůj život, který podle ní není dost dobrý a můj, který se snaží udělat perfektní, i když mně se to vůbec nelíbí.

Nohy mě nesly neznámo kam. Bylo mi jedno, jestli se ztratím. Potřebovala jsem jen trochu čerstvého vzduchu, který mi pomáhal to všechno rozdýchat.

Šla jsem po chodníku stále rovně a nevnímala svět kolem mě. Byla jsem tu jen já a mě myšlenky. Celou hlavu jsem měla plnou mámy a její neustálé nespokojenosti. Jak může být někdo takový? Jak může někdy zničit život své vlastní dceři? Každý má přece právo žít svůj život. Nikdo nechce, aby se mu do něj někdo montoval. Bude mi osmnáct a prakticky jsem ještě nezačala žít. Hned jak udělám maturitu, na soukromé škole, máma mě pošle na internát do Birminghamu. Prý je tam skvělá škola pro právníky. Já tomu ale nevěřím. Žiju na kraji Londýna. Tady se určitě najde lepší škola. Myslím si, že se mě chce máma na chvíli zbavit. Asi už nechce poslouchat mé stížnosti.

Cítila jsem tvrdý náraz do mých zad a pak jsem se ocitla na zemi. Koleno mě začalo štípat. Měla jsem na sobě jen sukni, takže ho budu mít pravděpodobně odřené. Sedla jsem si a podívala jsem se na koleno. Jak jsem si myslela. Je celé od krve.

''Jsi v pořádku?'' Za sebou jsem slyšela klučičí hlas. Otočila jsem se a viděla středně vysokého, pohledného kluka. V ruce držel skateboard a na tváři měl vystrašený výraz. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Každý pohyb mého pravého kolena mě štípal a bolel.

''Nemůžeš dávat pozor!'' Nechtěně jsem na něj zakřičela. Za normálních okolností bych to neudělala, ale protože jsem se před pár minutu pohádala s matkou, byla jsem stále naštvaná a potřebovala si na někom vybýt zlost.

''Promiň, nevšiml jsem si tě,'' podíval se do země.

''Příště se dívej před sebe!''

''Mám tě vzít do nemocnice nebo někam,'' ukázal na mé krvavé koleno.

''Ne,'' odsekla jsem. Asi bych se měla trochu uklidnit.

''Fajn,'' pokrčil rameny, ''já jsem Chris, mimochodem.''

''Isabella,'' řekla jsem otráveně.

''Třeba se ještě někdy uvidíme, Isabello.'' Perfektně vyslovil mé jméno.

''Doufejme, že za lepších okolností,'' ukázala jsem na mé koleno a on se usmál. Skateboard položil na chodník a za odrážení jeho levé nohy odjel pryč. Dost mi spravil náladu. Na tváři se mi pohrával malý úsměv, ale ten zmizel, když jsem pomyslela na mámu a to, že musím domů. Je schopná vyhlásit celostátní pátrání.

Povzdechla jsem si a pomalým krokem šla/kulhala, protože mě stále bolelo to koleno, tam, odkud jsem přišla. Domů. Nervozita se ve mně nahromadila, tak, že jsem se bála toho, že prasknu.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Jen tohle stačilo k tomu, aby matka vletěla do předsíně.

''Kde jsi byla?'' zakřičela na mě.

''Byla jsem pryč necelou hodinu,'' obrátila jsem oči v sloup a vešla dovnitř. Naštvaně zakroutila hlavou. Pomalu mě sjížděla očima od shora dolů, a když narazila na mé koleno, na tváři se jí objevil zhrozený pohled.

''Co se ti stalo?'' zalapala po dechu.

''Zakopla jsem a spadla,'' lhala jsem. Stačilo jen to, abych jí řekla, že mě srazil kluk na skatu a já s ním navázala malou konverzaci, a už by mi dala domácí vězení. Podle ní kluci jen zabírají místo na planetě. Každý z nich je hajzl, nemají žádnou budoucnost a bla bla bla. Typické matčiny řeči.

Zakroutila nade mnou hlavou a řekla nebo spíš rozkázala, ''běž se učit!'' Poslušně jsem přikývla a odešla do pokoje. Zapnula jsem notebook a přihlásila se na twitter. Tohle je učení podle Isabelli Miller.