Skater Boy [CZ]

22. kapitola

Chris

Šel jsem jí naproti. Nechtěl jsem si s ní povídat v přítomnosti Joea. Určitě by měl zase nějaké narážky a o to já nestál.

„Ahoj," pozdravil jsem ji překvapeně, když jsme se v polovině skateparku střetli.

„Ahoj," opětovala mi pozdrav a zahleděla se mi do očí. Po pár sekundách jsem musel náš oční kontakt přerušit. Nedokázal jsem se dál dívat do jejích očí.

„Co tady děláš?" zeptal jsem se pitomě. Chtěl jsem jen navázat konverzaci. Odpověď na otázku se houpala v její pravé ruce – přišla mi vrátit mikinu.

A přesně tak to bylo – zvedla mikinu do úrovně mé hrudi, „přišla jsem ti vrátit mikinu." Podala mi ji. Chytl jsem ji a nechal ji vyset v levé ruce.

„Mohla sis ji nechat," řekl jsem. Vím, že jsem jí to řekl už minulý večer – ten osudový minulý večer. Stejně jsem si myslel, že jí slušela víc než mně.

Nesouhlasně zakroutila hlavou, „je přece tvoje... uhm... myslím, že půjdu." Otočila se a chtěla odejít. V rychlosti jsem ji popadl za předloktí. Zastavila se a zmateně se na mě podívala.

„Doprovodím tě," navrhl jsem a pustil její ruku, „jen si vezmu skateboard a batoh, počkej chvíli." Rychlou chůzí jsem šel k ještě stále sedícímu Joeovi. Batoh, který byl hozený vedle něj, jsem si pověsil na jedno rameno a skateboard vzal do pravé ruky, přehodil jsem přes něj mikinu, abych měl alespoň jednu ruku volnou. Joe se lišácky usmál.

„Co?" zeptal jsem se otráveně. Věděl jsem přesně na co myslí. Jediné co se nachází v Joeově mozku, je perverznost.

Pokrčil rameny, potáhl si z jointu a vyfoukl na mě smradlavý kouř marihuany, „užij si to," mrkl na mě. Zakoulel jsem nad ním očima. I když jsem věděl, že se nic z toho na co myslí nestane, nevyvrátil jsem mu to. Mávl jsem mu na rozloučení a dal se na odchod.

 „Můžeme," řekl jsem Izz, která na mě trpělivě čekala.

Vzdalovali jsme se od skateparku a ani jeden z nás neřekl ještě ani slovo. Myšlenky mi létaly jenom kolem té včerejší pusy. Nechtěl jsem to vytahovat a bavit se o tom, proto jsem raději mlčel. Doufal jsem, že ona se o tom taky nebude chtít bavit. Nevěděl jsem, co bych jí řekl. Byla to unáhlená situace nebo nebyla? Udělal bych to znovu nebo ne? Cítím k ní něco víc nebo ji beru jenom jako kamarádku? Neznal jsem odpověď ani na jednu z těchhle otázek. Měl bych si udělat pořádek v hlavě a konečně si některou z těchhle věcí přiznat. Ale jak sakra poznám, že ji mám rád?

Izzy si odkašlala a zhluboka se nadechla, vypadalo to, že se chystá něco říct. Obával jsem se toho, co to bude. „Uhm...," podíval jsem se na ní a čekal, co poví, „možná...," nejspíš o téhle větě dlouho přemýšlela a teď se ji bála vyslovit. Stále jsme kráčeli asfaltovou cestou, po které nejezdí auta už roky. „Možná... bychom si měli vysvětlit ten včerejšek," nakonec to ze sebe vychrlila takovou rychlostí, že mi pár sekund trvalo, než jsem si poskládal všechna slova dohromady. Sakra. Mé přání nebylo vyslyšeno. Tak strašně jsem se o tom nechtěl bavit.

„Nevím, co bychom si na tom měli vysvětlovat," řekl jsem otráveně. Má nálada se rychlostí blesku změnila. Začal jsem být protivný a arogantní. Chrisi Bakere, začni se chovat normálně! Hlas v mé hlavě na mě doslova křičel.

Podle výrazu, který se jí po pronesení mé věty vytvořil na tváři, jsem vydedukoval, že ji to asi ranilo.

„Myslela jsem... myslela jsem tu pusu," její hlas byl tichý. Mé vnitřní já reagovalo naprosto jinak než mé vnější.

„Já vím, co jsi myslela," pronesl jsem naštvaně a otráveně. Choval jsem se jako naprostý kretén, věděl jsem to. Nevím, co se to se mnou dělo, ale nemohl jsem ovládnout slova, která mi vycházela z úst.

Mlčela. Poznal jsem, že ji bolelo to, co jsem řekl. Mě to taky bolelo, ale nešlo to ovládnout. Já jsem nešel ovládnout. Tak strašně jsem se jí chtěl omluvit a obejmout ji, ale možná právě to byl ten problém. Možná jsem právě v tom momentu poznal, co chci a co cítím a nedovolil jsem svému tělu, aby to dalo najevo.

„Byla to chyba – obrovská chyba," stále jsem ze sebe vypouštěl ta hrozná slova, „unáhleně jsem se rozhodnul a teď toho lituju. Už se to nikdy nebude opakovat... nemůže se to opakovat."

Kretén. Totální Kretén. Slova, která mě dokonale popisovala.

„Uh... já-" chtěla něco říct, ale skočil jsem ji do řeči.

„Nemůžeš na to prostě zapomenout?! Musíš to pořád dokola omílat?! Prostě se chovej, jako by se to nestalo!" Křičel jsem, i když jsem nechtěl. Nedokázal jsem se udržet. Všimnul jsem si slz v jejích očích. Musel jsem odejít – co nejrychleji.

„Zapomeň na to," řekl jsem už o něco klidněji, „měj se." Na křižovatce jsem zabočil do leva a šel po chodníku, který vedl k mému domu. Ani jednou jsem se neotočil. Nechtěl jsem vidět její zmatenou, zraněnou tvář. Nedokázal jsem to a vybuchl jsem. Jako časovaná bomba. Posr*l jsem to.

 Isabella

Odešel. Nechal mě samotnou uprostřed rozcestí. Neměla jsem sílu držet v sobě slzy. Povolila jsem všechny zatnuté svaly a nechala kapky slz opustit mé oči. Bolelo mě to. Bolelo mě, že to bral jako unáhlenou situaci, protože já vím, že to unáhlené nebylo. Bolelo mě, že na mě křičel. Bolelo mě, že ho nezajímali mé pocity.

Utřela jsem si zmáčený obličej a konečně se pohnula z místa. Strčila jsem si ruky do kapes a šla cestou domů.

Všimla jsem si osvětleného kuchyňského okna. Právě tak jsem poznala, že je matka doma. Rychle jsem z batohu vytáhla balíček papírových kapesníku a i bez zrcátka se dala trochu do pořádku. Nechtěla jsem, aby poznala, že jsem brečela, ačkoliv ji by to stejně nezajímalo.

Otevřela jsem vchodové dveře a vešla jsem dovnitř. Ještě jsem si ani nezula boty a matka už stála mezi kuchyňskými dveřmi.

„Ahoj," pozdravila jsem ji. Musela jsem si odkašlat, protože můj hlas zněl chraplavě.

„Ahoj. Koupila sis to, cos potřebovala?" zeptala se mě.

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, „ne, nejspíš to už vyprodali." Zase jsem lhala. V žádném obchodě jsem nebyla – ani včera, ani dnes. Začínalo mě to unavovat.

„Třeba příště," řekla a vpochodovala zpátky do kuchyně, „dáš si něco k večeři?" zakřičela na mě tak, abych ji slyšela.

„Ne," odpověděla jsem, „nemám hlad."

Po schodech jsem vyběhla do pokoje a zamknula se. Lehla jsem si na postel a objala polštář. Slzy, které nestihly vytéct venku, dostaly prostor.