Skater Boy [CZ]

14. kapitola

Isabella

Chris odešel a já zůstala sama. Za ty roky jsem si na samotu zvykla. Posadila jsem se na postel a znovu si přečetla práci, kterou jsem napsala. Věděla jsem, že na ní bylo hodně co zlepšovat, ale psaní není má silná stránka.

Když jsem to četla už asi po desáté a stále hledala chyby a nedostatky, schovala jsem ji do tašky. Myslím, že kdybych to přečetla ještě párkrát, tak bych ten papír důkladně pokrčila a hodila do koše. A za to by mě Chris asi nepochválil.

Při vzpomínce na něj jsem se musela usmát. Je zvláštní, že stačila jenom vzpomínka na jeho jméno a uvnitř sebe jsem cítila milion pocitů.

Měla by ses vzpamatovat, Isabello.

Zavrčela jsem. Ten prokletý hlas uvnitř mě měl zase pravdu. Nemůžu myslet na nějakého kluka. Navíc je to jenom můj kamarád.

Jo, kamarád, kterého máš víc než ráda.

Hlasitě jsem si povzdechla a zakoulela očima. Neměla jsem chuť se sama se sebou hádat. Možná to bylo taky proto, že hlas uvnitř mě se nikdy neplete.

„Bello! Jsem doma!" zakřičela matka z předsíně. Hlavou mi proběhlo, že musí mít dobrou náladu. 'Bello' mi říkala jenom ve výjimečných situacích, jinak jsem pro ni jenom Isabella.

Stoupla jsem si a šla za ní dolů. Hladověla jsem, protože jsem za celý den snědla jenom jedno jablko.

„Ahoj," pozdravila jsem ji, „co bude k večeři?" Podle jejího výrazu jsem usoudila, že má otázka ji právě moc nepotěšila. Její nálada se dokáže změnit ze sekundy na sekundu. Důkazem bylo, že se to právě v tom momentu stalo. Matka obrátila oči v sloup a bez odpovědi nebo pozdravu vyndávala nákup z tašek na stůl. Chtěla jsem jí pomoct, ale ještě jsem se ani nedotkla druhé plné tašky a už mě hnala z kuchyně.

Lhala bych, kdybych řekla, že z ní nejsem zoufalá. Posadila jsem se na gauč v obýváku a čekala, až vychladne. Pustila jsem si televizi a přeblikávala z jednoho kanálu na druhý.

Skončila jsem díváním se na MTV. Pohupovala jsem nohou v rytmu neznámé písničky, jejíž klip běžel na obrazovce a hudba se ozývala po obýváku.

Po půl hodině sledování a poslouchání písniček na mě konečně zavolala matka s oznámením, že večeře je hotová. S radostí jsem vstala, vypla televizi a šla zpátky do kuchyně, odkud mě předtím vyhodila. Sedla jsem si k talíři, na kterém se nacházely špagety a bez toho abych na ni počkala, jsem se pustila do jídla. Kdybych se nesnažila jíst slušně a po každém soustu si neutírala pusu do ubrousku, určitě bych měla kečup až někde za ušima.

Matka se ke mně konečně připojila. V místnosti zavládlo ticho, bylo slyšet jenom cinkání příborů, které občas břinkly o talíř.  

„Takže..." odkašlala si mamka, „už ses začala připravovat na závěrečné zkoušky a přijímačky?" Kdyby se na mě upřeně nedívala, zakoulela bych očima. Do závěreček i přijímaček zbývalo více než půl roku.

„Jo," přikývla jsem. Musela jsem jí lhát. Pravdu by nesnesla dobře.

Matka pyšně kývla hlavou a pronesla, „to je dobře. Víš, že potřebuješ samé jedničky, aby tě přijali do Birminghamu?" Přikývla jsem na znamení toho, že to vím, i když jsem o tom do téhle chvíle neměla ani tušení. Samé jedničky? Připadám jí jako génius?

Vstala jsem a dala špinavý talíř do dřezu. Poděkovala jsem jí za večeři a rychle šla do mého pokoje. Zavřela jsem dveře a ulevila si. Konečně místnost, kde není napětí.

Vešla jsem do koupelny, kde jsem si dala pořádně horkou sprchu, která uvolnila všechny mé svaly. Vyčistila jsem si zuby, vlasy sepnula do copu, oblekla jsem se do starého, vytahaného trička a kraťasů, a šla si lehnout do postele, i když bylo teprve devět hodin večer.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet do říše snů, když v tom mi zavibroval mobil. Naštvaně jsem zavrčela a otevřela oči. Šmátrala jsem po mobilu, který ležel na nočním stolku. V pokoji byla tma a já byla až moc líná na to, abych vstala a šla rozsvítit světlo. Když jsem ho konečně našla, otevřela jsem novou zprávu. Ani mě nepřekvapilo, od koho byla. Sama pro sebe jsem se usmála.

Chris: Přemýšlel jsem (ano, i to umím) a vzpomněl jsem si, že už jsme dlouho neměli lekci skateboardingu.

Měl pravdu. Už mě dlouho neučil. Vlastně už ani nevím, jak se na skatu stojí. Znovu jsem se usmála a rychle mu odepsala.

Izzy:Máš pravdu. To bychom měli napravit.

Chris:To bychom měli. Co takhle zítra? Začínám být unavený z pravidelného chození do školy.

Chtěla jsem mu odepsat, že se nemůžu vykašlat na školu, ale neudělala jsem to. Potřebovala jsem zase zažít ten pocit adrenalinu, že na to matka přijde nebo nás někdo chytí.

Izzy:Dobře. V osm hodin u fontány.

Napsala jsem. Chris mi na to odpověděl jenom souhlasným 'fajn'. Dál už jsme si nepsali. Položila jsem mobil zpátky na stolek a znovu zavřela oči. S těšením se na další den jsem se za pár minut oddala spánku.