Part Of My Life [Neymar Jr]

12. kapitola

Ruce jsem si utřela do papírového ubrousku a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Tváře jsem stále měla červené z namáhavého tréninku a cítila jsem bolest v lýtkách. Věděla jsem, že trénink za tak prestižní tým bude náročný, ale i přesto jsem měla pocit, že vypustím vlastní duši. Ale i když byla tréninková jednotka náročná, byla také plná zábavy, o kterou se postarali, jak trenéři, tak i dívky z týmu. Všichni byli moc přátelští, což mě neskutečně moc těšilo.

Nyní jsem se však už voňavá nacházela v kavárně Coffee bar, kam jsme si zajeli s Belou na zaslouženou limonádu a dortík. Já však musela okamžitě vyzkoušet místní toalety, jelikož jsem celou cestu ze stadionu zadržovala čůrání.

V zadní kapse kalhot mi zavibroval mobil, a když jsem se podívala na displej, viděla jsem zprávu od táty, který se zajímal, kdy přijedu, jelikož jeho plánované grilování už začalo. Bylo půl šesté a za normálních okolností bych se nezdržovala a snažila se být dochvilná, ale neměla jsem nejmenší chuť na seznámení se s novými přáteli mého otce. Od rozhovoru s Mayou jsem měla v hlavě neustále jednu zásadní otázku, kterou jsem se však bála vyslovit. Po odpovědi jsem ale neskutečně moc toužila.

Bez odpovědi jsem mobil zasunula do kapsy, upravila si cop, naposledy se podívala do zrcadla a vyšla z toalet. Jelikož bylo pondělí, kavárna nepraskala tolik ve švech jako včera, ale i přesto se Bela usadila přímo u baru. Když jsem odcházela na záchod, seděla tam sama a dívala se do mobilu, teď se však bavila s vysokým brunetem s kudrlinami a olivovou pletí. Na sobě měl tričko s límečkem a logem kavárny, a na tváři široký a přátelský úsměv.

„-zítra mu zkusím napsat," řekla Bela, když jsem se posadila vedle ní, mobil jsem položila na barový pult.

Brunetovi oči se okamžitě podívaly mým směrem a plné rty zvlnil do úsměvu. „Ahoj, co si dáš?" zeptal se mě a podal mi lístek se zákusky, který jsem si s poděkováním převzala.

„Objednala jsem ti pomerančovou limonádu, ale dort jsem neriskovala," zareagovala okamžitě Bela a teprve teď jsem si všimla vysoké sklenice s oranžovou tekutinou přede mnou.

Místo abych se dívala na seznam nabídky, dívala jsem se na pár obrázků a podle nich vybrala čokoládový dort s kousky jahod.

Mladík přikývl, vzal Bele z talířku dvě sušenky s ovocem a odběhl k vitríně se zákusky, které se točily na tácech. Bela za ním španělsky zakřičela neslušný slova, která nebudu opakovat, a talířek se zbylými sušenkami si přisunula k sobě.

„Nechovej se jako hulvát, jsou tu lidi." Vyplázl na ni bezejmenný jazyk a v olivově zelených očích mu zajiskřilo. Už od pohledu jsem z něj cítila pozitivní energii a charisma. Jeho oči mi byly hodně povědomé, a proto jsem se zamyslela, jestli jsme se náhodou neviděli už včera. Ale jestli mě paměť neklamala, byla tu přeci blondýnka, která nás obsluhovala.

„A kde ty lidi máš?" Bela ukázala na prostor kavárny. Byla pravda, že uvnitř jsme se nacházely jenom my dvě, ostatní hosté seděli venku na zahrádce. „Dlužíš mi dvě sušenky," dodala, když k nám zase přišel a položil přede mně talířek se sacharidovou pochoutkou.

„Měla bys mi poděkovat, protože jsem tě zachránil od obezity." Zazubil se na ní, načež já se nad jeho poznámkou pousmála. Připomínal mi Christophera, všichni mi tu připomínali někoho z domova a mě po nich začalo být smutno. „A abych ukázal, že jsem správný bratr, pomůžu ti ještě s jednou." Pohotově si ukořistil ovesnou placku.

Bratr. A to byla jednoznačná odpověď, proč mi jeho oči přišli tolik povědomé. S Belou měli úplně totožné zelené oči s dlouhými tmavými řasy a přátelskou jiskrou. Vlastně jsem ihned viděla několik stejných rysů ve tváři.