Part Of My Life [Neymar Jr]

23. kapitola

Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a nervózně prsty bubnovala do desek knížky, na jejíž děj jsem nebyla schopná se soustředit. Každou minutu jsem se dívala na čas na svém notebooku a odpočítávala, kolik hodin je právě v Butleru a kdy budu moct zavolat Rose, aniž by mi vynadala, že jsem ji vzbudila. A právě proto jsem měla zapnutý náš společný chat na messengeru a čekala, až se u její profilové fotky objeví zelené kolečko. Byla to věčnost.

Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala cokoli, co by mě mohlo zabavit a uklidnit zároveň. Potřebovala jsem s Rose mluvit, co nejdříve a o všem ji povědět, vyslechnout si, že jsem udělala správnou věc, když sem utekla a nebylo to zbabělé. I když jsem si nebyla jistá, jestli mi spíš nezačne nadávat, protože tu mluvíme o Rose.

Včera jsem udělala stejnou chybu, jakou jsem udělala v Butleru s Timem. Políbila jsem se s ním, i když má přítelkyni. Nechala ho, aby se mě dotýkal, i přesto že je kolikrát tak nesnesitelný a dokáže mi pít krev. Opět jsem zbaběle utekla a zbořila všechny své zábrany. Jenomže – opravdu jsem toho litovala a považovala to za chybu?

Prsty jsem bubnovala do knížky hbitěji, abych přehlušila své bušící srdce. Nakonec jsem zavřela oči, rukou zašmátrala po polštářku, který jsem si následně přiložila k obličeji a zakřičela do něj. Hlavou jsem padla do dalších polštářů a pěstí praštila do matrace.

„Jsi tak pitomá, Nicole," zamumlala jsem si pro sebe a polštář si z obličeje sundala. Skousla jsem si spodní ret a okamžitě na něm ucítila vzpomínku na ty jeho měkké polštářky. Nemohla jsem se zbavit pocitu jako by se mě znovu dotýkal, a to mě neskutečně vytáčelo. Neměla jsem přeci nic takového cítit a nad ničím takovým přemýšlet. Jenomže jsem ho měla stále před očima a náš polibek se mi přehrával v hlavě jako film.

S povzdechem jsem otočila hlavu na bok a podívala se na Rosin profil. Tep se mi zrychlil, když jsem konečně zahlédla zelené kolečko, které pro mě v tuto chvíli bylo důležité. Vyšvihla jsem se do sedu a zahájila videohovor. Monotónní tón se roznášel mým tichým pokojem a já v duchu prosila Rose, aby to zvedla. I když mi to přišlo jako věčnost, po pár sekundách jsem na obrazovce notebooku viděla po dlouhé době mě dost známý obličej.

„Hola, amigo," pozdravila mě s pokusem o správný španělský přízvuk. Sice jsem se cítila příšerně, ale najednou jsem musela zvednou koutky úst do úsměvu.

Své krátké vlasy měla stažené látkovou čelenkou a temeno hlavy ji zdobila puntíkovaná mašle. Jakmile jsem ji pozdrav oplatila, přeměřila si mě pohledem a otočila se za sebe. Tlumeně něco řekla a já si následně mohla všimnout polonahého těla jejího přítele. Nebo jsem aspoň doufala, že polonahého. Okamžitě jsem sklopila pohled, abych náhodou neviděla něco, co bych nechtěla.

„Co se děje? Vypadáš příšerně," zeptala se, jakmile se pravděpodobně v pokoji objevila sama.

„Tak to ti opravdu děkuji," řekla jsem, ale věděla, že má pravdu. Dnes jsem neměla snahu ze sebe udělat člověka. Pod očima jsem měla kruhy a vlasy stažené do ledabylého drdolu. I pětiletá holčička by to bezesporu zvládla líp.

Rose se zazubila a poslala mi vzdušný polibek. „Kdykoliv a kdekoliv. Ale vidím na tobě, že se něco stalo. Už ses konečně vyspala s nějakým sexy Španělem a zjistila, že jsi těhotná?"

„Dej pokoj," protočila jsem očima.

„Tak jsi ho aspoň trochu využila?" Několikrát nadzvedla obočí a lehla si na záda. Volala se mnou určitě přes mobil. „Neměla by sis nechat ujít jediný kulturní zážitek, a využít všechny možnosti, které ti jsou nabízeny. Ber to jako takový adrenalinový zážitek."