TRANSFORMERS: Temnota z hlubin

Prolog Kapitola II. - V srdci temnoty

Megatronus procitl v naprosté tmě.
Byl to zvláštní pocit.

Nic neviděl, nic neslyšel, nemohl se hýbat, ani mluvit.

Cožpak nezemřel? Cítil to. Ale přesto nebyla jeho jiskra propojena s Prajiskrou. Jakoby teď byla jeho mysl uvězněna v jeho těle.

Uvězněn v temnotě a samotě, ani živý ani mrtvý, začal přemýšlet.

Kdo byl tím záhadným botem, kterého viděl jako posledního? Komu patřil ten hlas?
Detailně si pamatoval vše, co se stalo před jeho smrtí. Byla to poslední vzpomínka. To a ještě ten zvláštní sen.
.
.
.

Několik kliků poté, co jeho systémy kompletně selhaly, měl sen, i když nebyl v úsporném režimu.

Stál nad místem, kde vyhasl jeho život. Viděl všechny hroty pokryté jeho energonem.
Chtěl se sklonit, aby se jednoho z nich dotkl, ale nemohl. Nemohl dělat vůbec nic. Své tělo vůbec neovládal. Pak se otočit. Spatřil zvláštní záři, vycházející z jeskyně nalevo od něj. Něco ho donutilo následovat jí.
Záře před ním pomalu ustupovala. Pokračoval za ní. Nemohl jinak.
Záře zastavila.
Přibližoval se k ní. Už jen kousek. Prahnul po tom dotknout se jí.
Pomalu vstoupil do světla, a pak...

Pak tma.

Byl zde.

Tady, v té nicotě.
.
.
.
Ležel na kovové podlaze.
Chlad z povrchu, na kterém ležel, pomalu prostupoval jeho obvody.
.
.
.
Chvíli to trvalo, než si to uvědomil. Jeho senzory začaly znova fungovat. Cítil teplotu okolí. Vnitřní pomocné systémy ukazovaly, že byl v leže.

Postupně se mu obnovovaly veškeré funkce. Pomalu a ztěžka pohnul prsty obou serv. Konečky se zaryly do kovu.

Hlasový modul a zvukové receptory naskočily současně. První, co zaslechl, bylo jeho vlastní bolestné zasténání. Pak ticho, přerušované pomalým pulzováním jeho jiskry.

Jako poslední se zprovoznily jeho optiky.
Tmu nejprve probodly dva rudě žhnoucí body. Z nich se pak do stran rozeběhly přímky, vytvářející zleva doprava souvislou linku. Automaticky otevřel optické kryty, jenž měl až doteď přivřené. Když se obě jeho oči zkalibrovaly, začal rudým zrakem prohlížet okolí.

Ležel u zdi jakési jeskyně, ale nebyla jako ta, ve které byl předtím. Stěny tvořil kov, nikoliv horniny. Všude kolem prorůstaly ocelí tmavě fialové krystaly.
Celá 'místnost' zářila fialově.

Zapřel se servy a pomalu přešel do sedu, což mu způsobilo bolest.
Podíval se na své tělo. Nikde ani škrábnutí. Nemohl tomu uvěřit. Pro jistotu projel levým servem po svých hrudních plátech.
Kromě násilím vyřezaného hanlivého slova a poškozeného symbolu, jenž byly vzpomínkou na příslušnost ke straně, kterou zradil, neměl nikde ani škrábnutí.

'Díky Primusovi za druhou šanci' pomyslel si.

Místnost náhle zaplnil hlasitý děsivý smích.

"Tomu za svůj život nevděčíš." ozvalo se spoza něj.

Megatronus se otočil za hlasem. Poznal ho. Byl to ten samý, co slyšel předtím.
To, co zahlédl, ho překvapilo.

Uprostřed této jeskyně se vznášela jakási pulzující energetická koule, neustále měnící tvar, osvětlující okolí fialovým světlem.

Bylo to tak hypnotické. Nemohl odolat touze alespoň na chvíli se dotknout té čisté energie.

Vykročil směrem k ní.
Čím blíž byl, tím víc rozeznával tvář, objevující se v jejím zářivém světle.