TRANSFORMERS: Temnota z hlubin

Prolog Kapitola I. Padlý

Hlubinami vesmíru, daleko od Cybertonu a od války, prolétával temnotou osamocený letoun. Byl celý černý, dlouhý, se dvěma páry křídel. Povrch letadla zdobilo stříbrné a zlaté písmo.

Letěl pomalu, šetřil palivem. Je to již dlouho, co zachytil takhle silný energetický signál. Podobný vycházel z jádra Cybertonu, domovské planety, ze které byl vyhnán.

Nyní byl blízko silnému energonovému nalezišti. Velmi blízko. Signál sílil.
Naskytl se mu pohled na heliocentrickou soustavu s devíti planetami. Blížil se k jedné z nich.
Převážně modrá planeta vyzařovala sílu, po které toužil už velmi dlouho, prahnul po ní. Už ani pomalu nevěřil že existuje, ale teď byla na dosah.

Proskenoval planetu a zaměřil místo, kde bylo té energie nejvíce.

Přibližoval se a chystal na průlet atmosférou. Nad místem, kam chtěl přistát, se objevila temná mračna.
'To zvládnu' prošlo Cybertroňanovi hlavou. Byl zrovna uprostřed ohromného mraku, když se kolem něj prohnal blesk. Podařilo se mu vyhnout a okamžitě se vrátit zpět k původnímu kurzu.
Cíl byl již na dosah. Mraky kolem něj se rozzářily do fialova.

Ze všech stran vystřelily blesky a zasáhly trup letounu. Stroj sebou začal nekontrolovatelně škubat. Elektické výboje projížděly celým tělem letounu, zanechávající za sebou spálený kov.
Z hlubin stíhačky se ozvalo bolestné zaskučení. Další a další blesky dopadaly na jeho trup, zasáhly jeho motor a vyřadili ho z provozu. Další zasáhl jedno z křídel a v půlce ho oddělil.
Letadlo zahájilo ve vzduchu nezvladatelnou vývrtku a nekontrolovatelně mířilo k zemi.

1000 metrů. Klapky stroje sebou hýbaly ze strany na stranu ve snaze vychýlit pád.

500 metrů. Kamenný povrch se blížil a on věděl, že s tím nemůže nic udělat.

150 metrů. Oddaně se odevzdal svému osudu.

Čumák mimozemského letadla tvrdě narazil do země. Očekával těžký dopad a rychlý konec, místo toho pod ním povolil povrch a propadl se do hlubin jeskyně pod zemí.

Pod sebou spatřil dno jeskyně poseté energonovými krystaly a ostrými kamennými krápníky. Několikrát sebou ve vzduchu otočil. Těžce poškozen se pokusil o poslední transformaci. Nechtěl umřít v módu letounu. Vypočítal si to ale špatně. Byl zrovna v polovině transformace, když zády dopadl na několil kamenných ostnů.

Hroty probodly robotické tělo na několika místech.

Ležel tam, bez možnosti pohybu, bez možnosti přežití. Zkoušel se hýbat, ale tělo ho neposlouchalo.
Cítil jeden z bodců projíždějícím skrz jeho záda a těsně se vyhýbající jiskře. Ze všech poškození ztrácel značné množství energonu. Jeho obvody a procesory přestávaly fungovat. Snažil se na to nemyslet. Rozhlédl se kolem a uviděl tu nádheru. Všude kolem něj byly zářivé krystaly energonu.
Užíval si tu nádheru.
Pak jeho zrak zahalila tma, jeho rudě žhnoucí optiky vyhasly a on se slepě díval do stropu jeskyně.

Přesunul zbytek energonu do horní poloviny těla. Povedlo se mu zprovoznit levou ruku a okamžitě začal naprázdno sahat kolem sebe.
Snažil se, alespoň nachvíli, dotknout se svého cíle, dosáhnout na něj předtím, než bude konec. Jeho prsty ale svíraly naprázdno.
Bylo to zvláštní, byl nadosah, tak blízko, ale přesto se pomalu vzdaloval. Smrt si pro něj přicházela a brala ho pryč, daleko od tohohle všeho. Vzdal svou snahu a ruku položil na hruď. Pod jeho tělem se zvětšovala louže energonu.

Začal uvažovat: 'Je tohle opravdu konec? Jestli ano, kde je to světlo, o kterém všichni mluví, ve kterém by stál někdo jemu blízký, který by mu pomohl spojit se s prajiskrou? Kde to vše je? Jsou všechny tyto příběhy mylné? Nebo je v tom něco víc? Měl snad jeho bratr pravdu, když říkal, že jeho hanebné zločiny a zrada pošpinily jeho jiskru natolik, že se nemůže spojit s Prajiskrou a bude navždy bloudit sám temnotou?'

Vyhaslým zrakem sledoval tmu nad sebou. Kvůli absenci zraku neviděl, co se kolem něj děje. Nemohl vidět, že z půdy kolem něj začla vyvěrat fialová žhnoucí kapalina. Neviděl ani tmavě zářivou siluetu, která se objevila v rohu jeskyně a pomalu se posouvala k němu.

Z myšlenek ho vyrušil slabý, prakticky neslyšný hlas. Byl velmi slabý, ale on ho slyšel. Je to jen halucinace? Sen? Hlas sílil. Začal rozeznávat některá slova.

Ze všeho co ten hlas šeptal bylo zřetelně slyšet: "...Synu Primusův..."
Hlas se blížil. Černo před očima prosvítila fialová záře.
Jak je to možné? Zrak mu již nesloužil. Je to jen blud? Je tohle ten konec, který všichni tak opěvovali?

Otočil hlavu směrem k záři a tam ho viděl. To. Zářivě fialový obrys postavy pomalu směřoval směrem k němu. Přicházel stejně jako ten hlas. "...Synu Primuse.... Potomku Primusův..."
Bylo to jen kousek od něj. Nemohl z toho odtrhnout své vyhaslé optiky. V oslepující záři rozeznával rysy tváře. Byla to halucinace?

Zřetelně temný a hluboký hlas zmohutněl. Zaplňoval celou jeskyni. Byl to ten samý, jenže teď říkal něco jiného. Nemohl si být jistý, ale zdálo se mu že opakuje jeho jméno. Jméno které nosil předtím.
Kdysi.
Už neměl čas. Z posledních sil položil otázku která ho napadla jako první: "Co ode mě chceš?"

Silueta během nanokliku překonala vzdálenost mezi nimi. Naklonila se k němu a Ten hlas chladně a silně pronesl větu, kterou zcela zřetelně slyšel: "Chci, abys povstal, Megatronusi Prime."

Jeho staré jméno bylo poslední co slyšel. Levá ruka sjela z jeho trupu a ponořila se do zářivé kapaliny, obklopující jeho tělo. Hlava se mu zvrátila dozadu a bezvládně dopadla na kamennou zem.

Zdravím Vás čtenáři a vítám vás u mé nové knížky.

Především bych chtěl poděkovat kakigarb za ten skvělý Cover, a Algesia_ za veškerou podporu a pomoc.

Pokud vás příběh zaujal, budu rád pokud zanecháte komentář, popřípadě hvězdičku.