Midnight Moon Pack [CZ]

Kapitola 2.

"Samotný vlček, mrtvý vlček" zaskřehotal vysokým hlasem a v tu chvíli zpoza stromů vylezl další kojot. Lavril se ještě víc nahrbila a připravila svaly k boji.
"Uvidíme," zamumlala zlověstně a první kojot se po ní ohnal zuby.
Pomsta. Pomsta bylo to, na co v tu chvíli myslela. A nebyla ochotná prodat svou kůži tak lacino.

Lavril zaryla zuby do krémové kojotí srsti až s šíleným pohledem v očích. Bila se hlava nehlava, ignorovala malé rány, které jí občas kojoti zasadili, a prahnula jen po mrtvolách těch ohavných tvorů. Prala se s kojoty jen chvíli, když její zrak zaznamenal, že jeden kojot vyjekl a stáhly ho dozadu černé tlapy. Darow, pomyslela si, nicméně bojovala dál proti druhému kojotu. Stačilo pár okamžiků a přišpendlila ho k zemi. Stoupla si na něj předníma nohama a hrozivě mu zavrčela do obličeje. Kojot zakňučel a snažil se vymanit z jejího sevření, ovšem Lavril nepovolila ani trochu. Vedle nich právě Darow zkolila i druhého kojota.
"Co s nimi uděláme?" zavrčela na Lavril Darow. Lavril přesně věděla, co chce udělat. Ušklíbla se. Už měla na jazyku poslední slova, která by kojotům vmetla do obličejům těsně před smrtí, když se zarazila. Jsou to živá stvoření, pomyslela si. Stejně jako já, jako Darow, jako ten hraboš, co se právě schoval pod kořen statného dubu. Má právo na život, i kdyby byl jakkoliv zlý. Byla bych stejně odporná jako oni, pokud bych ho zabila. Ale já nejsem tak hloupá, já mám city. Ať ta zrůda pozná, co je to slitování, které ona očividně nidky neviděla.
"Dám ti život, prašivý kojote. Ale označím tě. Abys věděl, že jsem na mnohem vyšší úrovni než ty. Že se umím smilovat." zavrčela těsně u kojotovy tlamy a potom se mu hluboce zakousla do ramene. Kojot vyjekl tak hlasitě, že Lavril myslela, že jí praskly uši. Darow to očividně zaskočilo, nicméně následovala Lavril a lesem se rozlehl druhý křik. Když už si Lavril řekla, že má kojot dost, vytáhla zuby z jeho kůže a uvolnila sevření. Kojot byl ihned na nohou a se staženým ocasem až někde u břicha uháněl pryč do lesa. Vteřinu na to zmizel s panickým jekotem i druhý kojot.
"Co tě to napadlo? Měla jsi ho přece zabít!" otočila se Darow k Lavril. Ta se na chvíli zamyslela a zadívala se do hlubokého lesa.
"Nejsem jako oni. Navíc, takhle si protrpí jak fyzickou, tak psychickou bolest. A možná si uvědomí, co jsou zač."

"To bylo neuvěřitelně šlechetné, jak ses zachovala, Lavril. Já bych se na tvém místě takhle nerozhodla. A ty ses rozhodla správně." chválila Lavril Natilla. Lavril jen sklopila oči a zahrabala tlapkou v písku jeskyně.
"Přesně tak. Já jsem v tu chvíli nebyla vůbec schopná myslet. Viděla jsem jen rudě."
"To já nejdřív taky. Ale pak jako by mě někdo nakopl." odvětila popravdě Lavril. Chvíli bylo ticho.
"Něco mě napadlo." oznámila vlčicím Natilla. Darow a Lavril k ní tázavě natočily hlavy.
"Myslím, že bys nás měla vést, Lavril. Prokázala ses jako silná a moudrá vlčice. A právě takového vůdce smečka potřebuje." Lavril malém zaskočila slina v krku.
"Cože? Já, taková slabá a nemožná vlčice, abych vás vedla? Vždyť pořádně ani nemůžeme být smečka! Co tě to napadlo, Natillo? A co víc, ty by ses mnohem víc hodila na Alfu! Uzdravila jsi mě a Darow a jsi ten nejchytřejší vlk, kterého znám!"
"To ale nic nemění. Já se spíš vyznám v bylinkách a zranění, ovšem nejsem vůdčí typ. Ale ty, Lavril, ty ano. To, jak šlechetně ses zachovala k těm kojotům bylo neuvěřitelné. Jsi dcera Alfy, Lavril. Ty to máš v krvi." Lavril na ni jen nevěřícně zírala, když promluvila Darow.
"Natilla má pravdu, Lavril. Upřímně, bylo by mi ctí následovat někoho, jako jsi ty!" Zrzavá vlčice vykulila oči na svoje přítelkyně. Měly pravdu, její matka byla Alfou její teď už mrtvé smečky. A její dávno ztracený otec býval matčin Beta. Lavril se ale bála vzít na sebe takovou zodpovědnost.
"Ne. Já.. Je to od vás MOC milé a moc mě to těší, ale je nás málo na to, abychom byly smečka. Jsme jen tři. Bude nám mnohem lépe, pokud se budeme rozhodovat společně." popřela jejich tvrzení Lavril.
"A to taky ne. Lavril, já, Darow i ty jsme odjakživa žily ve smečce. Potřebujeme vůdce i oporu v někom, kdo nám bude velet. Prosím. Udělej to pro nás. Budeme se cítit víc v bezpečí. Kdo ví, třeba časem najdeme více vlků a vytvoříme smečku, a tam už budou potřeba postavení." řekla Natilla a podívala se Lavril s nadějí do očí. Lavril sklonila hlavu a zadívala se na svoje tlapy.
"Lavril, přece nechceš zklamat svoje rodiče? Chtěli by přece, abys šla v jejich stopách." promluvila potichu Darow. Lavril se na ni zadívala. Možná na tom něco bylo. I Lavril si musela přiznat, že ji vždycky jako štěně bavilo představovat si, jaké to je být Alfou, a vymýšlela si různé situace, jak by se v nich zachovala. A zklamat svoje rodiče? Nikdy. Věděla, že ji matka a nejspíš i otec sledují z bezpečí nebe, a že čekají na její rozhodnutí. Odhodlaně otevřela oči.
"Dobrá. Zkusím to." řekla prostě. Natilla jí potěšeně olízla krk a Darow vesele zavýskla.
"To jsme rády, Alfo!" vyštěkla.
"Ne, prosím, neříkejte mi Alfo. Jsem pořád Lavril. Ta stejná Lavril s tím, že jste si mě zvolily jako vůdce. Nic víc."
"Ta stejná Lavril s tím, že odteď budeš činit důležitá rozhodnutí." usmála se Natilla. Lavril jí to oplatila.
"A vy mi s tím budete pomáhat."

Lavril znovu seděla u matčina hrobu a hrobů svých přátel a přemýšlela. Byly to dvě cesty Ohnivého Vlka po nebi ode dne, kdy byla Lavril "neoficiálně" jmenována vůdkyní. Připadala si, jako by jí na bedra spadlo strašně moc povinností a zodpovědnosti, nakonec ale dospěla k názoru, že to v podstatě nic neznamená. Nejsem pravá Alfa, pomyslela si. Vybraly si mě jen proto, že jsem se zachovala k těm kojotům tak, jak jsem se zachovala. A taky, protože moje matka byla Alfa. Lavril si povzdechla. Najednou k ní vítr zavál povědomý, ač nelákavý pach. Lavril nakrčila nos a skoro se otřásla odporem. To je nechutné. Jsme na vlastním území a i tak tu musíme čuchat ty prašivé kojoty. Lavril hodnou chvíli zírala bezmyšlemkovitě na matčin hrob. Ale počkat, vytanulo jí na mysli. My nemusíme. S touto žhavou myšlenkou se zvedla a uháněla ke svým družkám.