SUPERNATURAL II.

Amy POV

To co se stalo u táty ve skladišti, bylo nepopsatelné. Ani po hodině klečení a pláče nad Johnovim tělem, jsem nebyla schopná uvěřit, že se to vážně stalo. „Musíme dát vědět co se stalo" utřela jsem si oči a popotáhla „Vezmeme ho do auta a pojedeme k Bobbymu" řekla jsem a postavila se na nohy. Malia přikývla a taky si utřela slzy. Chytla Johna za nohy a já pod rameny a společně jsem ho táhly do auta.
Přijížděli jsme na příjezdovou cestu k Bobbymu a nikde nebylo ani človíčka. Podívala jsem se na Maliu, která měla stejně jako já stále oči plné slz. Rukávem jsem se utřela pod očima a otevřela dveře auta. Vylezla jsem ven a pomalu jsme spolu vykročili dovnitř. Tam jsme nalezli Sama a Deana s Bobbym jak popíjí pivo a čtou knihy. „Malio" všiml si nás Sam hned jak jsme vešli a šel za ní aby zjistil co se stalo. Sestra ale mlčela a prostě ho objala. Pevně jí stiskl a podíval se na mě tázavím pohledem. I Deana to znejistělo a vstal. „Napadla nás Lilith" vysoukala jsem ze sebe a nebyla sem schopná se jednomu z nich podívat do očí. „Co se stalo?" zeptal se Dean už netrpělivě „John se nás snažil chránit a Lilith na něj poštvala pekelné psy..." sotva jsem to ze sebe dostala Dean stuhl já se mu podívala do očí, měl je jako dvě skleněnky. „To není možné" nevěřil nám „Je mi to moc líto" natáhla jsem se po něm a objala ho kolem krku. Stiskla jsem víčka k sobě a nechala slzám volný průchod. Obmotal kolem mě své silné paže a zabořil mi svou bradu mezi zvedlé rameno a můj krk. Když mě pustil, šla jsem obejmout Bobbyho, který to celou dobu sledoval.

Seděli jsme všichni v kruhu a mlčeli. Nikdo nic nebyl schopný říct. „Měli bychom pro Johna udělat typický pohřeb pro lovce, zaslouží si to" řekla Malia a já s Bobbym jsme souhlasili. Sam s Deanem jen mlčeli. „Já půjdu nachystat co je potřeba" zvedl se Bobby a zvedl se s křesla „Já ti pomůžu" oznámila jsem a zvedla se z pohovky a následovala Bobbyho ven. Samozřejmě jako předtím nikdo z nás ani nepromluvil. Já si vzala sekyrku na dříví a začala štípat polínka. Bobby mezi tím šel udělat místo, kde Johna spálíme. „Jak si na tom?" zeptal se po chvíli „Už to bude" řekla jsem a rozštípla poslední polínko. Všechno pak se dělo strašně bezmyšlenkovitě. Jako bych byla robot, který byl bez emocí a dělala jsem jen to co jsem věděla, že musím. Poté jsme spolu šli stavět malou vatru, na kterou jsem poté položili Johnovo tělo zabalené do látky. „Aspoň chlapci neuvidí, v jakém byl stavu" řekl Bobby a já přikývla. Takhle by děti neměli vidět své rodiče. A že o tom něco vím. Smrt Johna mi tolik připomněla smrt táty a zvětšilo to tu díru v mém nitru. Bolelo to. A moc. Vidět to všechno znovu. Bylo to jako návrat do minulosti.
Stáli jsme kolem Johnova těla, která bylo posypáno solí a hořelo. Sam objímal sestru kolem pasu a ona měla položenou hlavu na jeho rameni. Dean tam jen stál a zíral do ohně, nechtěl si k sobě nikoho pustit. Když jsem se ho snažila chytit za ruku, ani nebyl ochotný přijmout můj stisk. Měla jsem pocit, že je na mě nějak naštvaný. Ruka mi zase spadla k tělu a já od něj odstoupila. Objala jsem se kolem ramen, protože mi byla zima. Nevím jestli ten chlad jsem cítila ze svého vnitřku nebo z toho že venku už byl sníh a už dávno tady byla zima. Asi po hodině jsme se všichni sebrali a šli domů.
Ležela jsem ve své posteli a jen se převalovala. Když někdo zaklepal na dveře vyskočila jsem na nohy a šla otevřít. Byla to Malia. „Taky nemůžeš spát?" zeptala se mě a vstoupila dovnitř. „Ani náhodou" zakroutila jsem hlavou „Říkala jsem si, že bych dnes spala u tebe" pokrčila rameny a sedla si na mou rozházenou postel. „Jestli chceš" pokusila jsem se o úsměv a natáhla se na postel. Lehla si vedle mě a položila mi hlavu na rameno. „Taky sis vzpomněla na tátu?" zajímalo jí „Jo" vydechla jsem posmutněle a ona mě chytila za ruku. „Říkám si, že kdyby to neudělal. Mohl by tady ještě být. Je to prakticky moje vina" řekla a já jí ruku stiskla ještě víc „Není to tvoje chyba. John se tak rozhodl sám." Snažila jsem se jí přesvědčit a ona se přetočila na bok. „Máš strach?" zeptala jsem se „Každým dnem větší a větší" řekla upřímně a já na sucho polkla. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Po smrti táty byla jediná moje povinnost chránit jí a já selhala. „A ty?" zvedla hlavu aby se na mě mohla podívat „Neskutečněj!" Přiznala jsem. „Nedokážu si to ani představit. Je mi to strašně líto Mal" pevně jsem sevřela víčka k sobě, jako bych to snad mohla zahnat „Co je ti líto?" nechápala „To že jsem nic nenašla. Prostě už nevím jak tě zachránit" všechno sem to ze sebe dostala a slzy tekly proudem. „Udělala si, co si mohla" objala mě jednou paži a schovala svůj obličej do mých vlasů.