SUPERNATURAL II.

Amy POV

V práci byl tentokrát šílený frmol. Běhala jsem po celé nemocnici z jednoho oddělení na druhé. Zjistila jsem že u té autonehody bylo i plno děti, takže jsem musela mluvit s většinou rodičů. Protože se na místě zhroutila. Avšak nebyla jsem tam jen pro pacienty, ale také pro lékaře. Při takových velkých akcích u několika lékařů může dojít k syndromu vyhoření, takže musím být po ruce téměř neustále Co může být horší než doktor se syndromem vyhoření?
Domů jsem se dostala až kolem třetí ráno. Byla jsem úplně vyčerpaná a Josh taky. Společně jsme si lehli do postele a já se schoulila do jeho náruče. Políbil mě do vlasů a společně jsme usnuli. Byla jsem vděčná, že zbytek týdne máme volno, ale věděla jsem, že stačí jeden telefonát a je po naší dovolené.
Ráno jsem se probudila v posteli sama. Protřela jsem si oči a všimla si vzkazu na mém nočním stolku. „Jel jsem do nemocnice. Do oběda sem doma. Miluju tě" četla jsem nahlas a hlasitě jsem oddechla. Vzala jsem si na sebe župan a popadla svou kabelku, ve které jsem měla věci z práce. Velká hromada papírů a složek. Namířila jsem si to do své pracovny a zapnula počítač. Mezi tím než se zapnul jsem si skočila udělat čaj a rohlík se sýrem na snídaní. Popadla jsem hrníček a talíř a vynesla si ho po schodech do pracovny. Až když jsem dosedla všimla jsem si, že mám na mobilu zmeškaný hovor. Mália. Usmála jsem se. Nebyl to ani týden co tady byla na návštěvě a už mi volala. Občas mám pocit, že zapomíná že starší sestra jsem tu já. Ve vzkazu si stěžovala na nudu s klukama při hledání vlkodlaka. Nenapadlo mě nic jiného než jí zavolat. Zvedla to až po třetím zazvonění „Ano?" zněla docela udýchaně „Volám v nevhod?" napadlo mě „Ne ty nikdy" zachichotala se. „Chtěla jsem se zeptat jak vyšel ten včerejší lov na vlkodlaka?" řekla jsem a slyšela jak na ní někdo v pozadí něco šeptá „Počkej Same" zasmála se. A já nechápavě zvedla jedno obočí „Co že si to říkala Amy?" zeptala se a pak mi to došlo. „Nic nic, jen sem chtěla vědět že žiješ" řekla jsem na konec „Žiju" zase ty divné zvuky „Hele už budu končit. Večer ti zavolám" další smích.

Bože neříkej že sem je vyrušila při tom. Myšlenku jsem rychle zahnala prací. Přepisovala jsem své poznámky do počítače a snažila se jím dát nějakou profesionální formu. Z té práce už mě bolela hlava a oči. Potřebovala jsem si odpočnout a tak jsem šla odnést špinavé nádobí a přemýšlela co uvařím k obědu. Sedla jsem si na linku a jen houpala nohama. A pak mě to napadlo. Chtěla bych zkusit udělat špenátové lasaně.
Při vaření jsem neustále myslela na práci. Je těžké oddělit profesionalitu od běžného života. Z mého myšlení mě vytrhlo odemykání dveří. Přesto že už to budou tři roky co žiju jako normální člověk, pořád u mě přetrvávají instinkty lovce. „Ahoj" zavolala jsem „Ahoj" pozdravil Josh když přišel ke mě a políbil mě na krk. „Připravená na dnešní oběd s rodiči, kdy jím řekneme, že jsem tě požádal o ruku?" objal mě kolem pasu. „Myslíš, že bych měla mít obavy?" zvedla jsem obočí a trochu od něj poodešla, abych si mohla sednout na linku. „Milujou tě jako vlastní dceru. Spíš mám obavy, že nám budou chtít udělat svatbu podle svých představ" usmál se a pohladil mě po nohách „A kdy to řekneme mé rodině?" zvedla jsem obočí „Já nevím. Můžeme je pozvat na víkend." Navrhl a políbil mě „Hm. To nezní špatně" zamumlala jsem do polibku „Nemůžu uvěřit, že se z tebe stane paní Adamsová" zažertoval „A co když si nechám své jméno?" ďábelsky jsem se usmála „A co by na to řekli naše děti?" odpověděl na otázku otázkou a já se rozhodla v tom pokračovat „My máme nějaké děti?" obmotala jsem mu ruce kolem krku „Ty nechceš děti?" zasmál se „Teď?" zvedla jsem obočí „Hned ne, ale říká se že nácvik je nejhezčí" sotva to dořekl mě chytil kolem pasu a já mu obmotala nohy kolem pasu. „Ty si mi teda" zasmála jsem se. Snažil se mě zvednou a odnést, ale na schodech jsem se zarazila „Lasaně" vyjekla jsem „Co s nimi?" nechápavě se na mě podíval „Za dvacet minut je musím vytáhnout z trouby" vysvětlila jsem zatím, co mě svíral v náruči „Za tak dlouho?" na tohle jsem už neodpověděla a nechala se odnést do ložnice.

„Ahoj Amy" pozdravila mě Joshova máma Lisa a objala mě. Poté to zopakoval i jeho táta Dereck. „Rád tě vidím děvče" poplácal mě po rameni „No né. Snad nevaříš lasaně" poznal to hned ode dveří. „Přesně ty vařím" mrkla jsem na něj, protože mi kdysi Josh řekl, že je táta miluje. Všichni jsme se usadili ke stolu a Josh nám nalil víno. Když jsme dojedli tak jsme se přesunuli do našeho obývacího pokoje a tam jsem se podívala na Joshe se znamením, že už je čas to říct. „Mami, tati" začal Josh a chytil mě za ruku „Něco by jsme vám chtěli říct" řekla jsem a podívala se na Joshe „O co jde synku" zeptal se Dereck „Požádal jsem Amy o ruku" oznámil a rodičům se po tváři rozšířili radostné úsměvy. „To je skvělá zpráva" řekla Lisa a vyskočila, aby mě objala. Dereck potřásl synovi rukou a poté mě objal „Tak už budeš oficiálně patřit do rodiny. Konečně někdo normální" mrkl na mě. „Kdyby si věděl Derecku" řekla jsem si v hlavě a u toho se pobaveně zasmála.