Genialita není vše!

28. Kapitola

"Prostě nikdo z vás není hoden."Všichni se hlasitě zasmějeme, když Thor zareaguje na Clintovu stížnost."To je taková blbost."Řeknu se smíchem."Není. Chceš si to zkusit?"Pokrčím rameny."Proč ne?"Postavím se. Thor položí kladivo na stůl. Chytím jeho rukojeť a zátahnu za ni. Cítím, jak se kladivo lehce nadzvedá. Rychle se podívám na Thora. Má trošku vyděšený výraz. Pak se zase kladivo přišpendlí ke stolu. Thor se zase uklidní a už se chystá něco říct. Ukážu na něj prstem."Neříkej to. Stejně je v tom nějaký Asgardský trik, který skrýváte za magii."Chytí kladivo a zvedne ho."Žádný trik v tom není. Prostě nejsi hodna.""Blbost."Sednu si zpět mezi Matta a Lincolna. Můžu si odškrtnout další věc, kterou mám na seznamu věcí, které chce udělat fanoušek v Marvel světě."Chce to zkusit ještě někdo?"Lincoln se postaví."Když to zvednu, tak mám nárok na Asgardský trůn?"Hned, jak to dořekne se v místnosti a mě v hlavě rozezní poplach."Jarvisi co se děje?""Jsou tady."Řekneme s Jarvem nastejno."Kde?""Podle plánu G.""Dobře jdeme na to."Zavelí Kapitán.

Teleportuji větší část Avengers na střechu. Naproti nám jsou padouši v čele s Tomem. Napravo od něj je Bucky."Vy proti nám. To bude hrozná zábava.""Nemusíš tohle dělat.""Pleteš se. Musím."Zaporáci se rozběhnou k nám až na Toma. My zase k nim. Škoda, že tohle není film. Jak řekl, byla by to hrozná zábava. Už máme vybrané soupeře. Hádejte, kdo získal hlavní cenu?! Jistěže já, jinak bych se neptala. Sice trochu protestovali, ale jelikož jejich poslední souboj moc dobře nedopadl a to je ještě šetřil, tak jsem vyhrála. Možná se připojí Wanda, jenže minule jí ukázal ne moc dobrou vzpomínku z dětství, takže bych na něj byla raději sama. Jen úplně nevím jestli je to dobře, ale to je vedlejší. Měla bych se soustředit na boj a ne se tady vykecávat s imaginárními lidmi. Už začínám být jako Deadpool. Šílená a ukecaná. Teď zpátky k ději. Několik metrů od Toma se teleportuji za něj a kopnu ho do nohy. Ta se mu podlomí a spadne na koleno. Druhou nohou se mi pokusí podkopnout moje nohy. Jen tak tak uhnu, ale tím mu dám čas na zvednutí."Máš velmi zajímavé pocity, ale nebojíš se. To je zajímavé.""To bych se snad měla bát tebe?""Ne, ale o své přátelé a jejich budoucnost.""Umí se o sebe postarat sami. Nechceš se místo vykecává už začít prát?""Jak chceš, sestřičko."Vystřelí pravačkou. Ta mě mine. Zaútočím levou rukou, pak nohou a zakončím útok loktem do čelisti. Hlasitě se zasměje."Myslíš, že mě tohle zastaví?"Místo odpověďi okolo něj vytvořím silové pole."Chabý pokus. Máš na víc."Hlava mě začne silně bolet. Jako kdyby mi tam někdo zabodával malé jehličky."Tohle má být férový souboj?""Ne, tohle je způsob, jak dosáhnout toho, co chci."Silové pole se rozšíří i na mě. Někdo za tím volá moje jméno. Otočím se za zvukem. Stojí tam Wanda a zmateně se na nás dívá."Co to děláš?!!!""Já nic nedělám.""Jistěže jsi to ty. Jen o tom nevíš."Zářivě se usmívá a jde ke mně."Přestaň s tím! Tímhle ničeho nedosáhneš.""Zase se mýlíš. Takhle získám všechno, co chci.""A to je?"Zastaví půl metru ode mě."Jsi to ty.""V žádném tvém plánu ti pomáhat nebudu.""O tom tak úplně nerozhoduješ. Ale teď máš poslední šanci tohle všechno zastavit.""Jak? Jestli řekneš tím, že se k tobě přidám, tak na to můžeš rovnou zapomenout.""Škoda. Doufal jsem v tvoji lásku k rodině, ale na to ty jsi moc zásadová. Je mi líto, že ti budu muset znovu ublížit, ale jinak to nejde.""Co tím mys..."Nedokončím větu, protože mě pěstí praští do čelisti. Spadnu na zem."Budeš součástí mého plánu, ať chceš nebo ne."Bolest v hlavě se zvýší a on se mi v ní začne hrabat."Přestaň s tím!"Skloní se ke mně."Ne. Chci vědět, jestli když si vzpomeneš, změníš názor.""Vzpomenu na co?""Na poslední den našeho společného dětství."

Tom nebo Jack (nedokážu je rozeznat) hraje na klavír. Vedle něj stojím já ve třech letech."Tome pojď sem."Takže Tom a ten co na něj volal byl náš otec."Zkus si to."Odejde a moje mladší verze začne mačkat různé klávesy. Klavír jsem si nikdy moc neoblíbila. V deseti jsem přešla k bojovým sportům."Terko pojď ven."Rozběhnu se. Byla jsem tak malá. Následuju se ven. Tam stojí táta, Jack, Tom a štěňátko. Malý Raf. Museli jsme ho nechat uspat, když mi bylo deset."Podívej, pejsek."Malá se rozběhne k němu s rozzářeníma očima. Musím se usmívat. Pak se všechno zahalí do tmy.