Genialita není vše!

23.Kapitola

Projdeme portálem. Chvíli se mi točí hlava a pak ucítím pevnou půdu pod nohami. Točení přestane. Stojím na cestě v tom lese z mých myšlenek. Kousek odtud stojí základka, na kterou jsem chodila. Všude okolo je mlha, ale hodně hustá. Není vidět dál než několik metrů okolo. Všechny stromy tady jsou mrtvé. Žádné listy, žádné jehličí. Podívám se na nebe. Je tmavé s zeleným nádechem. Čím dřív se odsud dostaneme tím líp."Terko!"Ozve se za mnou Strange. Otočím se a jdu za zvukem. Přede mnou se z mlhy vynoří dvě postavy."Jste v pořádku?""Jo, můžete mi vysvětlit co se tu děje? A proč jsme tady?"Zeptá se zmateně Bruce. Dám se do vysvětlování. Pár minut mluvím a Bruce přikyvuje hlavou. Ve chvíli, kdy skončím se ozve pronikavé 'houkání'. Zní to jako takový ten otravný zvuk z Outlastu 2.Taky by se to dalo přirovnat k poplachu v Londýně za 2.světový války."Tohle nezní dobře."Řeknu a rozhlédnu se okolo. Když se podívám nad sebe, uvidím nebe(překvapivě), jenže má víc zelenou barvu než předtím."Musíme najít nějaký kryt."Sherlock se ozval."Kde ho tady chceš najít?! Jsme v lese. Tady žádný nebude."Oboří se na něj Bruce."Stačí budova, pak to zvládnu."Možná, ale to si nechám pro sebe."Kudy je nejbližší?""Tudy." Ukážu směrem, kde stojí škola. Rychlím krokem se tam vydáme. Po chvíli prolomím ticho."Omlouvám se, že tu musíte být se mnou. Vím jak je to nebezpečný.""Ty si vůbec neuvědomuješ, že na všechno nemusíš být sama.""Lepší by bylo, kdyby jste nemuseli riskovat kvůli mě."Oba dva si povzdechnou."Vážně musíme řešit tohle? Máme větší problémy. A navíc snad víš kdo jsme. Riskujeme každý den. A tebe nikdy nenecháme bojovat samotnou."Musím se usmát. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít tolik přátel."Dobře."Vyjdeme z lesa k okraji města, kde na levé straně stojí škola a na pravé skoro rozpadlé řádové domky. Je tu výhled na celé město. Dříve býval krásný, ale teď je celé město obaleno v mlze. Všechny domy jsou buď rozpadlé nebo ztratili svoji původní barvu. Jako škola. Zajímalo by mě z čeho jí postavili, že stále stojí a kromě barvy by se dalo říct, že je skoro v původním stavu. Jsme několik metrů od vchodu."STŮJTE!"Ozve se za námi. Všichni tři se ve stejnou chvíli otočíme. Stojí tam muž v bílém oblečení, který na nás míří zbraní."Co chcete? Pokud tu zůstaneme zemřeme.""Ne, vy zemřete!!"Zamíří na Bruce a vystřelí. Nestihnu nic udělat. Bruce se promění a kulka se odrazí od Hulka. Ten skočí k tomu muži a odhodí ho na poslední stojící stěnu domku. Strange odstoupí několik kroků, tak aby jsem byla před ním."Hulku?"Jmenovaný se otočí."Nic se neděje. Nikdo ti neublíží"Udělá pár kroků ke mně a zakřičí. Bohužel taky na mě. Chvíli mám pocit, že ohluchnu."Jo, já vím co máš za problém. Hned to napravím."Chystám si sundat náramek, když se znovu ozve ten houkavý zvuk. Hulk se rozhlédne okolo a zastaví se pohledem na škole. Napodobím ho. Z vrchu školy se směrem dolů rychle roztahuje něco jako silové pole."Stephene jdi hned do školy.""Ale.""Hned! My to přežijeme, ale ty ne. Jdi."Tím přežitím si u mě nejsem moc jistá. Záleží na tom, jaké množství by se sem dostalo. Strange kývne hlavou a rozběhne se k určenému místu."Hulku, bez tebe nejdu."Podám mu ruku. Podívá se na mě pohledem, který se mi absolutně nelíbí."Ne, ani na to nemysli."Chytí moji ruku a hodí mě ke Strangovi. Hlavou narazím do plastových dveří. Neřeším bolest, prudce se postavím, udělám krok dopředu a do něčeho narazím, takže zase mířím na zem. Naštěstí mě někdo zachytí."Co hlava?"Postavím se na nohy."Dobrý. Hulk?" "Pryč."Rozkoukám se. Před námi je silové pole do kterého jsem narazila."Musím za ním."Dotknu se stěny. Okamžitě mi projede prsty elektřina.Rychle odtáhnu prsty."Ne. Je to příliš nebezpečné. Nemusíš to zvládnout.""To je mi jedno. Nemůžu ho tam nechat samotného.""Ruce nad hlavu!""To vážně?""Ano, a být tebou tak poslechnu."Se Strangem se otočíme a uděláme to co chce. Před námi stojí muž s pistolí a přes obličej má masku."Dobře. Kdo jste?""Terka Zauer.""To není pravda. Ona je mrtvá." Při poslední větě se mu zlomí hlas. Do očí se mi naženou slzy."Lukáši?"Sundá svoji masku. V obličeji má patrné změny. Prohloubili se mu rysy a ve tváři má viditelné utrpení. Pořád na nás míří zbraní."Tohle nemůže být pravda. Už jsem se tady z toho musel zbláznit."Zní hrozně smutně. Udělám krok k němu."Ne, jsem to opravdu já.""Stůj!"Poslechnu."Co se stalo, když mi bylo dvanáct?""Šel jsi do školy a srazilo tě auto. Naštěstí jsi měl jen 3 naražená žebra a zlomenou ruku."Skloní zbraň a zandá ji za opasek."Jak? Jak jsi to mohla přežít?"Pevně ho obejmu."To je na dlouho."

Když se odtáhne, zaměří se na Strange."Není to ten, co si myslím, že?""Podle toho, koho myslíš."Jelikož má Strange normální oblečení je tu víc možností, ale jedna věc silně napovídá."Podle těch šedin Strange."Jmenovaný se dost zvláštně podívá na nás oba."Ano, doktor Stephen Strange."Podá Lukášovi ruku. Ten ji stiskne."Lukáš Zauer. Máte mi co vysvětlovat.""Bude lepší, kdyžto probereme v klidu a někde jinde.""Dobře pojďte za mnou." Nasledujeme ho okolo šaten, nahoru po schodech, přes chodbu až do jedné z tříd."Je to tu tmavší než si pamatuju.""Hodně se toho stalo."Lukáš se posadí na katedru, já na lavici před tabulí, na které jsou napsané ještě nějaké poznámky z chemie. Strange zůstane stát."Začneš?"Řeknu mu všechno, o mých schopnostech, o nedávném povíšení na Avengera, o tom, že Jack žije, jen jsem vynechala Toma. Dozví se o tom, později."Kdo by tomu uvěřil? Z mojí sestry je Avenger."Usměju se, ale nedokážu přestat myslet na Hulka."Je nějaký způsob, jak se odtud dostat, i když je to silové pole puštěné?"Zavrtí hlavou."Navrhnul jsem to tak, aby to nešlo. Proč to chceš vědět?"Jo, neřekla jsem mu o Brucovi. Stačí, že bude protestovat až budu uklidňovat Hulka."Nemáme moc času.""Já vím. Konec se blíží.""Jak?""Je tu dost věcí na vysvětlení."Povzdechne si."Potom co se to stalo, jsem se vás snažil najít, ale nepodařilo se mi to, tak jsem se smířil s tím, že už jste mrtví."Viditelně se mu o tom špatně mluví. Rozumím tomu, oba jsme si prošli tím samým."Jenže pak zemřeli i rodiče. Nezvládlal jsem to. Musel jsem se začít věnovat něčemu jinému. A tak jsem se snažil pomoct, co nejvíce lidem, ale většina lidí to odmítala. Pak jsem narazil na děti, které přišli o rodiče. Začal jsem se o ně starat. Školu už nikdo nepotřeboval, takže nikomu nevadilo, když jsme v ní začali bydlet.""O kolik dětí se staráš?""26, ale nejsem na ně sám."Když se chci zeptat, kdo mu pomáhá, do místnosti někdo vtrhne."Tak tady jsi. Hledala jsem tě všude."Poté co si nás osoba všimne, zastaví se uprostřed pohybu."To není možné."