Genialita není vše!

17.Kapitola

"Doktore!"Utíkám na hlavní můstek."Už to bude."Zastavím se u něj."Nemáme čas. Za chvíli tu budou."Má hlavu zabořenou v hlavní desce."Hned."Výtah zastaví na našem patře."Vyhladit. Vyhladit.""Doktore?""Jen chviličku."Dáleci jsou skoro u téhle místnosti."Víš, že nemáme ani chviličku."Dáleci projdou dveřma."Vyhladit!""Už to mám."Vítězoslavně vykřikne, zapne šroubovák a dáleci vystřelí. Objevíme se v Tardis."Tak to bylo těsný."Otevře dveře a dívá se na dáleckou loď. Postavím se vedle něj."Rychleji to nešlo."Jejich loď vybuchne.  Zavře."Tak kam teď?"

Tom nebo Jack (nedokážu je rozeznat) hraje na klavír. Vedle něj stojím já ve třech letech."Tome pojď sem."Takže Tom a ten co na něj volal byl náš otec."Zkus si to."Odjede a moje mladší verze začne mačkat různé klávesy. Klavír jsem si nikdy moc neoblíbila. V deseti jsem přešla k bojovým sportům."Terko pojď ven."Rozběhnu se. Byla jsem tak malá. Následuju svoji malou verzi ven. Tam stojí táta, Jack, Tom a štěňátko. Malý Raf. Museli jsme ho nechat uspat, když mi bylo jedenáct."Podívej, pejsek."Malá se rozběhne k němu s rozzářeníma očima. Musím se usmívat.

Sedím na lavičce v Central parku. Je na trase, po které jsme s Kapitánem běhali. Na hlavě mám kapuci a ruce v kapsách. Podívám se na hodinky. Má pět minut zpoždění. To je zvláštní, vždycky chodil včas. Rozhlédnu se. V dálce vidím jeho siluetu. Vypadá jinak, nedokážu to popsat, prostě jinak. Už je blízko. Skloním hlavu.  On proběhne okolo mě. Podívám se za ním. Chybí mi všichni."Uni, ukonči to."

Energie proudí každou částí mého těla. Takové množství se nedá vydržet. Spadnu na kolena. Asi se mi rozkočí hlava. Slyším křik. Někdo na mě volá, ale nevím co říká. Neslyším ho přes ten křik. Počkat! To já křičím."Terko!"Trhnu sebou. Jsem zase připoutaná k židli."Je ti něco?"Jack má v hlase hmatatelnou naléhavost."Ne, proč by mělo?"V levé ruce cítím pulzující bolest. Je nateklá a mám tam zánět, dost rozsáhlý na to, že tu jsem pár dní nebo hodin."Křičela jsi.""Aha, to byl jen sen. Jeden z těch míň divných. Spíš mě trápí proč jsem stalkovala Kapitána. Jak dlouho tu vlastně sem?""Asi tři dny. Špatně se to bez slunce nebo hodin počítá.""A ty jsi v pořádku?""Jo, podvyživený, ale v pořádku."Usmívá se."Jak ses sem vlastně dostal?""Stejně jako ty. Jen jsem neměl to štěstí, aby mě našel Shield. Hydra mě a Toma zavřela do cel. On jako první zjistil, že má schopnosti. Ovládl Hydru a mě uvěznil tady. S tímhle na ruce."Zamává levačkou. Má tam náramek, stejný jako já."Často sem chodí. Vždycky potřeboval někoho s kým si mohl promluvit.""O čem jste mluvili?""Hlavně o tobě. Celou dobu tě sleduje."Rozhlédnu se."Můj osobní stalker. Hezký. Musíme se odtud dostat než se vrátí."V místnosti není nic jiného než židle, my a pouta."Nejde se odsud dostat. Zkoušel jsem to."Židle je dřevěná, mohutná, takže Natashy trik nevyužiju."Vždycky je cesta."Čas použít schopnosti. Tu věc mám na ruce, abych je nemohla používat, ale malý radioaktivní ohýnek ještě zvládnu. Propálím pouta. Bolest v ruce se zintenzivní. Vstanu, přejdu k Jackovi a uvolním ho. Postaví se, obejme mě a nechtěně mi stiskne  ruku."Au!"Odtáhne se ode mě."Promiň."Opatrně mi ji vezme."Hezký. A pak se o tebe nemám bát, když ti tohle udělá."Položí mi ruku na čelo."Ale proč to udělal?""To je teď vedlejší. Musíš ke svým přátelům. Máš horečku a tohle nevypadá dobře.""Všimla jsem si."Jdeme ke dveřím. Vezmu za kliku. Kupodivu je otevřeno."Že by měl až takový ego."Projdeme dveřmi a nikde nikdo. Pokračujeme dál."Nevíš kde je východ?""Ne přesně, ale vždycky jsem slyšel kroky, když odcházel a přicházel,odtamtud."Ukáže napravo."Tak půjdeme tamtudy."Chvíli jdeme mlčky."Já...Bojím se zeptat."Začne Jack a nepokračuje."Klidně se zeptej.""Víš jestli to přežil i Lukáš?""Nevím, ale tady není, takže asi ne, ale můžu se mýlit. U tebe jsem se taky mýlila."Smutně kývne hlavou. Dojdeme k dalším dveřím, na kterých je napsáno východ.Vezmu za kliku a otevřu. Za nimi jsou další a mezi nimi je bomba s odpočtem. Asi pět sekund. Z posledních sil Jacka přesunu snad do bezpečný vzdálenosti. Bolest v ruce se stane nesnesitelnou, pak mě obklopí výbuch.    

"Jestli se pohneš zabiju ji."Přede mnou stojí muž, který v jedné ruce drží nějakou ženu a v druhé pistoli, kterou míří té ženě na hlavu. Ona vypadá, ze se každou chvíli rozbrečí."Prosím nechte ji jít. Chcete peníze, tak si je vemte."Další muž stojící pět metrů od prvního. Hodí k prvnímu peněženku."Děkuju, ale myslím že to nebude stačit."Jsme v nějaké postraní uličce. Čas zakročit."Tak to by stačilo. Odstupte od té ženy!"V ruce vytvořím ohnivou kouli. Oni mě ignorují!"Hej! Vidíte mě?!"Zamávám rukou před ozbrojeným. Nic, takže mě nevidí."Za rohem je bankomat. Jen si řekněte kolik chcete a já vám tu částku přinesu."Ten zločinec se směje."Vlastně mě zajímá jen bolest."Střelí ji."NE!"

Probudím se někde ve vlhku. První co cítím je skoro nesnesitelná bolest ruky. Je mi zima, mám hlad a hroznou žízeň. Otevřu oči. Pravou ruku mám připoutanou řetězem ke zdi. Jsem v nějaké místnost, hodně vlhké, kape tu ze stropu a mají tu plíseň, ale stěžování mi asi nepomůže, nejsem v hotelu. Levá ruka vypadá hrozně. Radši to nebudu ani popisovat. Musel si s tím zase hrát, protože za pár dnů by to takhle nevypadalo. Kolik tu vlastně jsem dní? Výbuch! Jack! Prudce se postavím. Nesnáším svoji ruku."Jacku! Slyšíš mě?"Okolo pravé ruky si obmotám řetěz a zatáhnu. Nepovolí to."Jacku!"Pokusím se natáhnout ke klice, ale nedosáhnu na ni. Nic nefunguje. Jack mě neslyší, řetěz drží až moc pevně, ke dveřím se nedostanu a schopnosti použít nemůžu. Beznadějná situace. Posadím se. To je jediný co tady můžu dělat. No a ještě spát. Co asi teď dělají? Pravděpodobně se mě snaží najít. Otevřou se dveře a dovnitř vstoupí Tom se sklenicí vody."Kde je Jack? Je v pořádku?"Zasměje se."Jo je v pořádku. Spíš bys měla mít starost o sebe.Na napij se."Podává mi sklenici. Podezřívavě se na něj podívám."Neboj je to jen voda."I kdyby nebyla, asi bych ji stejně vypila. Vezmu sklenici do ruky a vypiju ji. Při tom zavadím o krk, ale ta kůže není normální. Odložím sklenici a rukou si to prohmatám. Je to popálenina. Má zvláštní tvar. Je to kruh, ale s čtyřmi špičkami."Nechal jsem ti malou vzpomínku na tvůj pokus o útěk. Když jsem tě tam našel, měla jsi popáleniny třetího stupně na větší části pokožky. Skoro jsi umřela. Snad chápeš, proč ti neřeknu, kde je teď Jack.""Jak dlouho od toho výbuchu uběhlo a proč tohle zhoršuješ?""Dva dny. A abych odpověďel na tvoji další otázku, bolest ti pomůže pochopit spoustu věcí. Nebraň se jí."Už jsem prošvihla Wandy oslavu. Děsivě se usmívá."Jsi šílenec. Musíš se léčit."Směje se."Měla by ses vyspat."Položí mi ruku na hlavu."Ne. Musím najít tu ženu.""Každý by se měl postarat sám o sebe.Dobrou noc."Zavřou se mi oči.