The First Moment

35. Kapitola

Stupínky lásky: 1.setkat se pouze, 2.tváří v tvář si být, 3.srdce slyšet znít, 4.přiznat se k chvění, 5.v náhlém políbení obejmout se dlouze, 6.jednu touhu mít, 7.jedním snem se zpít, 8.bez konce se slít, 9.nerozlučně žít, 10.spolu k hrobu jít...

 

"A podívejme, kdo se na nás kouká" špitla Emma a přitiskla se mi na rameno. 

"Zdá se mi to a nebo to je Stephenie a každou chvíli nás bude chtít snít zaživa?" dodal jsem s tiše jsem se zasmál. 

"Myslím, že se ti to nezdá- ona je to totiž skutečnost!" znovu špitla a usmála se. 

"Máš pravdu Emm" znovu jsem dodal a došel s ní k lavici. Posadili jsme se, nachystali si věci a pak se znovu dali do řeči. 

"Tak co Emm, doufám, že jdeš dneska k nám domů" usmál jsem se od ucha k uchu a pohladil ji po tváři. 

"Jestli chceš, tak půjdu, ráda" odpověděla mi. 

"To jsem rád, že jdeš- chci se s tebou pořádně rozloučit- ať na to jen tak nezapomeneš, až budu těch pět dní pryč-" zašeptal jsem tichým hlasem. 

"Už teď vím, že to jen těžko budu bez tebe zvládat Lukey-" dodala a sklonila hlavu dolů. 

"Ty to zvládneš Emm, zvládneš to! Věřím ti-" zvedl jsem ji bradu a políbil ji na čelo. "Zvládneš to!" znovu jsem dodal. 

Ona jenom kývla hlavou a se otočila směrem k tabuli, sledovala učitele, které právě vcházel do třídy. Dále jsem s Emmou nemluvil. Nejspíš ji postihla ta situace, že už zítra budu pryč. Že už se zítra neuvidíme. Ani se ji nedivím, nejspíš kdyby mi měla odjet ona taky bych to těžce nesl. I když se to vůbec nezdálo ona to zvládala skvěle. Být já na jejím místě tak ležím na lavici v křečích, v očích slzy. Prostě bych se jednoduše složil. Během hodiny jsem se snažil soustředit na právě probíranou látku. Nemohl jsem si teď dovolit spadnout dolů. Dolů mezi lidi, kde patří Stephenie a podobní. Nechtěl jsem se s nimi rovnat. 

"Hemmings, k tabuli!" ozvalo se od katedry. Když jsem slyšel své jméno, tak mi ztuhla krev v žilách. Teď to nesmím pokazit, stačí jen malá chybička a končím. Hlasitě jsem polkl a pomalým krokem jsem došel k tabuli. Otočil jsem se směrem k učiteli a podíval se mu do očí. Každou chvílí jsem očekával nějakou otázku, která se bude týkat historie, kterou jsme horlivě každou hodinu probíraly. Ale nejspíš jsem se zmýlil. Stál jsem tam jak solný sloup a hleděl nevinně na Emmu. Bože co se to sakra děje? Udělal jsem něco špatně? Otázky podobného typu mi kolovaly hlavou jak splašené. 

"Gratuluji Vám Hemmingsi!" ozvalo se z jeho úst. Gratuluji Vám Hemmingsi! Proč mi gratuluje? Vyhrál jsem snad něco? Připadal jsem si jako v nesprávném snu, kde jsem ani zdaleka nechápal o co jde našemu učitelovi. 

"Gratuluji? K čemu?" vykoktal jsem se smíchem a podíval se na něj. 

"No snad jedete na turné nebo ne? Hemmingsi, trochu radosti ne?" zasmál se učitel.

"Ano jedu, ale- nechápu proč by jste mi měl gratulovat, vždyť to nic není, je to jen obyčejné turné- vlastně to je jenom pětidenní turné po Evropě-" odpověděl jsem mu a usmál se na svou třídu. 

"Tak to by jsi se měl radovat ne? Evropa? Není to úžasné?" znovu se usmíval učitel. 

"Jak pro koho, když musíte opustit někoho, koho milujete je to složitější-" zamumlal jsem a podíval se na něj. 

"Jsem si jistý, že to tady Stephenie zvládne, viď Steph?" mrkl na ni učitel a ona se jen uculila. 

"Ale- tím nemyslím Stephenii- pane" dodal jsem a podíval se na Emmu. "Myslel jsem tím Emmu" řekl jsem s úsměvem její jméno. 

"Takže Emma...pokud jsem to tedy správně pochopil- no tak jsem si jistý, že to tady Emma zvládne..." řekl už ne tak šťastným hlasem jako předtím u Stephenie. 

"No budu doufat, že to zvládne-" dodal jsem a šel si sednou do zpět do lavice. 

"Hodně štěstí Hemmingsi!" dodal učitel jako poslední a pak už jsme se nadále věnovali učení. 

"Nemusel jsi jim říkat to, že to budu já Lukey, viděl si je jak se tvářili? Naprosto hrozně, jako by tě chtěli za něco odsuzovat, i učitel řekl mé jméno překvapenějí než to od Steph- to řekl tak nadšeně- to mé bylo jako...to si teda Hemmings vybral-" 

"Emm, přestaň mi tu povídat nesmysly sama, víš, že to není pravda. Může jim to být tak akorát jedno-..." dodal jsem a políbil ji na líčko. 

"Dobře říkej si co chceš, ale mě o mém názoru nepřesvědčíš-"

"Tak počkej až přijdeme domů- to už pak budeš říkat něco jiného" dodal jsem a ušklíbl jsem se na ni. 

"No tak si mě hlídej, abych někam s tebou vůbec šla!" ušklíbla se na mě tentokrát i ona. 

"To mi věř...já si tě budu hlídat! Nespustím z tebe ani na minutku z očí- nesmíš mi utéct, protože mám pro tebe překvapení moje milá" usmál jsem se a lehce do ni šťouchl. 

"Jaké překvapení Hemmingsi?" 

"To se přece neříká Stone, přece víš, že kdybych ti to řekl tak už to žádné překvapení nebude!" znovu jsem se usmál. 

"Dobře, tak to tedy nechám jen a jen na tobě Lukey!" pohladila mě ve vlasech a dále se věnovala hodině historie. 

"To by jsi tedy měla Emm-" zasmál jsem se a taktéž se dále věnoval hodině.  

Tak další díl! Ještě před velkým rozloučením se Luka s Emmou vás musím trochu napnout! Jinak děkuji za 10K přečtení!!!! :3