The First Moment

13. Kapitola

Gravitaci nelze přičítat zodpovědnost za to, že se lidé zamilovávají. Jak proboha můžete vysvětlovat tak důležitý biologický úkaz, jakým je první láska, chemickou a fyzikální terminologií? Položte ruku na plotnu a minuta vám bude připadat jako hodina. Seďte vedle té úžasné dívky a hodina vám bude připadat jako minuta. To je relativita...

Po ukončení se za námi do lavice přišla sednout Steph. Posadila se na stranu blíže ke mě a její ruce opět zabloudily v mých vlasech. 

"To bylo tak krásné miláčku, vůbec jsem o tobě nevěděla, že-" 

"No to myslím nestojí za řeč ne?" skočil jsem ji a její ruce sundal z mé hlavy, Emma se jen držela za hlavu a snažila se přes kamenný výraz nesmát. 

"Ale to víš, že má-" 

"Steph, prosím nech mě jednou na pokoji" požádal jsem ji a ona se jen uculila a vrátila se k sobě do lavice. Úlevou jsem si oddychl. 

"Nemáš to s ní lehké viď?" zeptala se mě Emma a usmála se.

"Kéž by mě tak otravoval někdo jiný a ne ona..." odpověděl jsem ji a úsměv ji oplatil. 

"Koho tím máš na mysli?" zeptala se a přisunula se s židlí blíž ke mě. 

"Později ti to snad vysvětlím-" znovu jsem se na ni usmál. 

"Tak dobře ty tajnůstkáři" zasmála se a s židlí se zase vrátila na své místo. Já se jen na ni usmál a pak se věnoval zprávě, která mi právě teď přišla. Byla od mámy a nebyla to dobrá zpráva, naopak byl dost špatná, aspoň pro mě. 

"Děje se něco Luku?" zeptala se mě Emma. 

"Ne...vůbec nic, jen budu muset jít v neděli na večeři k Steph-, není to skvělý?" řekl jsem vzteklým hlasem. 

"Tak tam nechoď a co jsi vůbec udělal, že budeš muset jít na večeři ke Steph?" zeptala se.

"Včera jsem se prostě pohádal s mámou, navíc byla u nás Steph a nevím co všechno ji mohla nakecat. Navíc jsem nebyl večer doma, ale u kluků-" zamumlal jsem. 

"Tak se na to prostě vykašli, nechoď tam, když nechceš. Máma ti nemůže věčně stát za zadkem a řídit tě co máš nebo nemáš dělat" dodala a otevřela si sešit, do kterého si většinu času kreslila. 

"Kdyby to šlo, udělám to, ale máma je máma-" dodal jsem a sledoval ji jak si kreslí. Dále mi už neodpověděla, jenom zavrtěla hlavou. 

Po zbytek dne jsem už s Emmou moc nemluvil až když jsme skončili a šli po chodbě do šaten na mě znovu promluvila. 

"Tak zítra u parku, nezapomeň!" dodala Emma. 

"Nezapomenu...to se neboj!" zavolal jsem na ni a já jsem se pomalu vydal do jídelny, která byla skoro plná. Vzal jsem si tác s jídlem a posadil jsem se k poslednímu prázdnému stolu. Jídlo jsem do sebe co nejrychleji naházel. Musel jsem to tak udělat, jinak by jsem se mohl setkat opět se Steph a té jsem měl za celý den už plné zuby. Takže jsem byl rád, že se tam po tu celou dobu neobjevila.

Vyšel jsem ven z jídelny, a protože už bylo docela chladno a já měl na sobě jen tričko, začal jsem z tašky vytahovat mikinu, kterou mi dnes Emma vrátila. Oblékl jsem si ji a do nosu mě praštila sladká vůně parfému, který patřil Emmě. 

Z toho všeho se mi skoro podlomila kolena, když jsem ji ucítil. Chvíli jsem si říkal, že už si tu mikinu nikdy nesundám. Tohle byla taková ta chvíle, kdy jsem si myslel, že mám Emmu blízko sebe. Jako by mě pevně objímala a já cítil její vůni, která se mi dostává do nosu. Představa o tom, že by tomu tak bylo mě dostává mimo realitu. Ona, nebo spíš její vůně mi tuhle představu umožňovala. Čím víc jsem se blížil domů, tím víc se mi ztrácel můj dokonalý svět s Emmou, vracel jsem se do reality, kterou jsem neměl tak rád. Nenáviděl jsem to, nic není podle mých představ. Místo toho, abych si užíval života, tak mě pronásleduje holka, o kterou nemám vůbec zájem. Proč bych taky měl mít? Nemám ji rád, nestojím o ni. Nestojím o její kousavé polibky do mých rtů, nesnesu to jak se její ruce dostávají do mých vlasu a hladí mě po nich. Nestál jsem ani o to být jejím miláčkem. O žádnou věc z toho jsem nestál. Tedy ano, ano ale čekal bych to radši od někoho jiného. Od někoho jiného, pro koho bych běžel klidně i na konec světa, věnoval bych jí mé srdce a všechny své city do jedno bych ji vyznal. Pomalu jsem otevřel vchodovou branku a prošel dál, zavřel za sebou a šel směrem ke vchodovým dveřím. Z tašky jsem pomalu vytáhl klíč a pomalu jimi pootočil v zámku. Tašku, kterou jsem měl na rameni jsem odložil do kouta a po špičkách jsem se přesunul do obýváku. Rozhlídl jsem se kolem, ale mámu jsem nikde neviděl. Když jsem se ujistil, že je vzduch čistý vydal jsem se do svého pokoje, ve kterém byla máma a prohrabovala se mi ve skříni. 

"M-mami co tu děláš?" zeptal jsem se ji a byl v šoku. 

"Jen hledám tvůj oblek, který si vezmeš v neděli ke Steph na tu večeři..." odpověděla mi s klidným hlasem. 

"Ale já nikam nejdu mami-" zamumlal jsem a posadil se na postel. 

"Půjdeš Luku, půjdeš!" zvýšila hlas. 

"Ne mami- nepůjdu za ni, nechci chápeš to?" zakřičel jsem. 

"Luku, nebudu se s tebou o tom dohadovat- prostě tam půjdeš a buď rád, že je to jen ta večeře! A zkusíš se ještě jednou nevrátit domů, víš jaký jsem o tebe měla strach?" začala na mě křičet z plných plic. 

"Mami uklidni se! Hlavně, že když jsem tam začal poprvé bydlet tak jsi takhle nevyváděla-!" 

"Teď je to ale jiná situace! Chováš se hrozně, holka co je pěkná a tak se snaží...chováš se k ní jak kdyby byla kus hadru" 

"Jo? Tak si to zaslouží, protože já ji nemám rád, nesnáším ji! Miluji Emmu!" zakřičel jsem. 

"Tu feťačku? Tu máš rád? Luku uvědomuješ si do koho jsi se to zamiloval?" 

"Ona není taková mami! Není feťačka a nebude rozhodně tyhle věci o ni říkat, zklamala si mě..." 

"Nevím, kdo si tu může dovolit říct to, kdo koho zklamal" odpověděla a oblek mi hodila na postel. Pak odešla a vztekla zabouchla dveře. 

Já zůstal ležet na posteli a zachumlal jsem se do mikiny...ach Emmo, kéž by jsi tady se mnou byla pomyslel jsem si a aspoň na chvíli si tu situaci představil.

Další díl je tady, tak jako vždycky budu doufat, že se vám líbí. Když tak zanechte komentáře nebo vote. A díky všem, kteří to čtete :) Love ya all! xoxo