The First Moment

27. Kapitola

Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají...

 Domů jsem nakonec přeci jen došel se Steph. Ve dveřích stála máma a udiveně na mě koukala. V hlavě mi běželo to co se za tu danou chvíli odehraje. Jaké nesmysly ji zase Stephenie nakecá. Jak si ji obmotá kolem prstu, prostě si ji strhne na svou stranu a potlačí ji proti mě. Řekne ji, že náš vztah je oficiální, že já jsem byl ten co to nedával najevo, já jsem byl ten co nechtěl s tím vším vyjít ven. Odložil jsem tašku do kouta a pevně stiskl mámu, která při našem objetí zašeptala: "Co ta tady dělá?" já jen pokrčil rameny a nahodil kyselý obličej. Pak už se jen máma přivítala se Steph a obě si šly sednou do obýváku.

"Lukey, půjdeš si s námi sednout?" zeptala se mě Steph a celá se rozzářila.

"Hele...asi ne, půjdu do svého pokoje, mám ještě něco na práci" odpověděl jsem a vydal se směrem nahoru do svého pokoje.

"Lukey-" dodala Steph a chytila mě za rukáv a přitáhla si mě k sobě, políbila mě, jednou, dvakrát, třikrát.

Pak mě pustila, pohladila po vlasech a konečně se vydala směrem do obýváku. Já si jen oddychl a rychle vyběhl do svého pokoje, kde jsem se zavřel. Shodil jsem ze sebe oblečení a oblékl se do domácího, popadl jsem do ruky laptop, se kterým jsem si lehl do postele. I po celou tu dobu co jsem byl ve svém pokoji, jsem měl divný pocit, že se dneska něco stane. Bál jsem se toho, co Steph nakecá mámě, bál jsem se, že nakonec budu muset jít na ples se Steph a ne s Emmou. Ale tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem aby to takhle dopadlo. Nejen, že by to zničilo mě, ale nejvíc by mě to mrzelo k vůli Emmě. Nechtěl jsem ji zklamat, nechtěl jsem, aby si o mě myslela cokoliv špatného. Tolik jsem si přál, aby jsem ji konečně mohl všechno říct, abych ji mohl pevně obejmout, políbit ji a říct ji Miluji tě, miluji tě Emmo Stone. Tohle jsem měl nejspíš udělat dřív, v ten den, kdy jsme byli sami, ale já na to neměl takovou odvahu jako dnes. Nebyl jsem si svými city úplně jistý, ale každým dnem, každým obejmutím a políbením se to mění. Mění se to k tomu, že ji začínám doopravdy milovat. Není to už, takové to kamarádství, ta lítost, kterou jsem k ní tehdy cítil. Tentokrát to byla láska. Láska, která mi trhala srdce, když se kolem Emmy motal někdo jiný a jí to muselo být taky líto, když se u mě každou chvíli motala Stephenie. Ta, která ji ubližuje ze všech nejvíc, ta která ji do toho všeho namočila. Nejspíš byla chyba tam s nimi nezůstat, kdyby se cokoliv dělo, mohl bych v tom všem zabránit. Ale ne, já si tady sedím v pokoji a trucuji. Sedím ve svém pokoji s laptopem v ruce a čekám na zázrak, že se dneska nic nestane. Jenže nic není jisté, především když mám v domě někoho jako je Stephenie, při zdlouhavém přemýšlení jsem si udělal ve všem jasno. Půjdu za nimi! Půjdu dolů sednu se vedle Steph a zadržím ji, než řekne jakoukoliv blbost. Laptop jsem odložil na stůl a seběhl po schodech dolů do obýváku. Posadil jsem se na pohovku, kde seděla už jenom máma, hlavu jsem si položil do dlaní a hlasitě zakřičel: "Sakra!" máma mi jen položila ruku na záda a poplácala mě po nich.

"Stephenie je ještě tady, kdyby jsi to chtěl vědět, odskočila si" dodala a dále mě hladila po zádech.

"Vážně? Neodešla? Oh...díky!" řekl jsem šťastně a každou chvíli jsem vyhlížel Steph, která se už dlouhou dobu nevracela.

"Tady jsi Lukey, všude jsem tě hledala. Myslela jsem si, že jsi u sebe v pokoji...chtěla jsem se s tebou rozloučit-" řekla s úsměvem a pomalu vcházela do obýváku.

"A proč tak brzo? Nechceš si ještě o něčem popovídat? O čemkoliv...-" začal jsem vyšilovat, prosit. V tu chvíli mi došlo to, že jsem to všechno pokazil. Že já jsem tam nešel dřív, že já jsem vůbec zalezl do svého pokoje. Litoval jsem toho tak moc, že si to nikdo nedokáže ani představit. Mé srdce bylo na pokraji vybouchnutí.