The First Moment

26. Kapitola

Hudba je jedním z nejkrásnějších a nejnádhernějších darů božích. Je jedním z nejlepších umění. Noty oživují slova. Hudba zahání duchu smutek, jako bychom se dívali na krále Saula. Je nejlepší útěchou pro zarmoucené lidi, jí se srdce upokojí, občerství a osvěží...

Zazvonilo a učitel mohl s klidem odejít ze třídy. Dnešní hodina historie proběhla bez jakéhokoliv problému, takže se každému ve třídě hned ulevilo. Hodina bez zkoušení nebo psaní testu, byla pro nás jako svátek. Jako Vánoce, které jsme měli jako malí rádi. Vlastně je máme rádi i do teď a dárek jaký jsme dnes dostali nás opravdu potěšil. Ovšem dáreček v podobě Stephenie asi tak dobrý nebude a radovat se z něj? To ani náhodou. Ta se hned po zvonění na nás otočila a nasadila svůj krvežíznivý pohled, kterým dávala najevo svou rozzuřenost. Její oči vztekem rudly a jen tak, tak držela v ruce tužku. Kdyby chtěla, přelomila by ji vejpůl, což naštěstí neudělala. Pro změnu udělala tu horší věc, vydala se směrem k nám. K nám do lavice.

"Co si myslíš, že děláš?!" vyhrkla ze sebe a opřela se rukama o lavici a naklonila se k Emmě, její oči upřeně zíraly do těch jejích.

"Myslím, že nedělám nic špatného, navíc vadí to akorát tobě Steph" odpověděla ji Emm bez emocí.

"Ne? Neděláš nic špatného? A proč pak tedy opíráš hlavu o Luka? Mimochodem, kdyby jsi to nevěděla je to můj kluk!" řekla přísným hlasem a její hlavu ode mě odstrčila.

"Laskavě na mě nesahej ano? Co si to o sobě vůbec myslíš? Vždyť ani ty nejsi jeho holka!" odpověděla ji znovu Emm.

"Já, že nejsem jeho holka? Lukey, řekni ji pravdu!" zakřičela na mě.

"A co bych ji měl přesně říct?" zeptal jsem se a zvídavě se na ní podíval.

"Lukey, to že jsme pár! Ty jsi ji to snad neřekl?" znovu na mě zakřičela.

"Počkat, počkat já bych ji měl říct to co není pravda? My a pár? Kde jsi to prosím tě slyšela?" zeptal jsem se ji.

"Jak co není pravda, Lukey, vždyť ty a já spolu máme vztah-"

"Co to sakra povídáš? Vždyť mezi námi nic není a víš co už to neřešme, hlavně ne tady!"

"Ale Lukey-"

"Řekl jsem, tady ne! Chápeš to? Tady to rozhodně nebudeme řešit. Vrať se hezky zpátky a sedni si" odpověděl jsem ji a dále už se o ní nezajímal.

"To teda nepůjdu Lukey! Proč se tak ke mě chováš?" pípla hystericky. Má odpověď bylo jen lehké pokrčení rameny a otočil jsem oči v sloup.

"Lukey, mluv se mnou!" znovu zakřičela a dala mi pěstí do ramene.

"Vypadni!" zakřičel jsem, když už jsem byl na pokraji výbuchu. Byl jsem vzteklý jako ještě nikdy, kdybych se neudržel jednu byl ji vrazil. Ale nemohl jsem, vzpomněl jsem si na mamku, která mi říkala abych se nikdy s holkami nepral, abych jim nikdy neublíží. Ale copak to jde? Jak to může fungovat, jak se mám udržet v klidu, když se takhle Stephenie chová? Znovu jsem vstal ze židle a došel k ní, chytil jsem ji za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. Mé modré oči se dívaly do těch jejích, prokletě hnědých očí. Jakým si strachem se sebou začala cukat a snažila se z mého pevného držení dostat pryč.

"Pusť mě Lukey, prosím-" žadonila Steph, víc hysterickým hlasem. Všichni okolo nás pozorovali, koukali na nás jak na největší blázny. Čekal jsem to, že někdo zakročí, že někdo půjde a porve se se mnou, ale ne. Jediný, kdo do toho zasáhl byla Emm. To ona mě znovu dokázala usměrnit tak, že jsem nakonec Steph pustil a ona si mohla jít zase zpátky sednout do lavice. Pomalu jsem se vrátil do lavice, spíš jsem se vrátil pro tašku, kterou jsem tam měl odloženou. Přehodil jsem si ji na ramena a vydal jsem se směrem do šaten. Cestou jsem však nešel sám, šla se mnou Emma.

"Luku, kam jdeš? Vždyť za chvíli budeme mít hodinu-" šťouchla do mě prstem.

"Já- já jdu domů Emmo, já to nezvládnu...už to nedokážu" odpověděl jsem s šel dál směrem k šatnám.

"To je hloupost, ty nikam nepůjdeš!" zastavila mě a chytila mě za rukáv od mé mikiny.

"Prosím Emm, pusť mě. Chci jít domů-"

"Nepros...nepůjdeš domů, ale hezky se se mnou vrátíš do třídy ano?" 

"Ale, Emm-"

"Lukey- prosím, udělej to pro mě" zašeptala mi Emma do ucha.

"Dobře...vrátíme se do třídy, udělám to pro tebe, protože..." zastavil jsem se před tím, než jsem stačil říct Miluji tě. Tohle...ty dvě slova jsem ji chtěl říct až v tu pravou chvíli. Zítra, zítra bude ta pravá chvíle, kdy ona bude neuvěřitelně krásná, nalíčená a ta okouzlující atmosféra bude mít ten důvod ji to říct až tam.

"Protože?" zeptala se Emma.

"Protože jsi moje kamarádka-" zalhal jsem a otočil jsem se zpět.

"Kamarádka?"

"Jo...Emm jsi nejlepší-" dodal jsem a pochodoval jsem do třídy.

"Ne, to ty jsi nejlepší-" pohladila mě po vlasech.

Pak jsme jen oba došli těsně se zvoněním do třídy. Znovu jsme naslouchali učiteli a já znovu odpočítával poslední hodiny a minuty do konce školy.

Když na konci hodiny zazvonilo všichni se hrnuli ze třídy, někteří do jídelny a jiní zase domů. Jako poslední jsem ze třídy vyšel já se Steph, která mi padla kolem krku.

"Lukey, je to blbost. Už se nebudeme znovu hádat ano? Slib mi to, odpouštím ti-"

"Jasný- Stephenie a co půjdeš si za mou mámou?" dodal jsem.

"Ano půjdu dneska s tebou domů- musím se na něčem domluvit s tvou mámou" usmála se na mě. 

"A proč? O čem chceš s ní mluvit?" zeptal jsem se vyděšeným hlasem. 

"K vůli zítřka Lukey, je přeci ten ples-" dodala s úsměvem a pohladila mě ve vlasech. 

"Ale o tom se s ní snad nemusíš bavit, nebo ano?" 

"Lukey, musím- je to důležité" 

"No...skvěle, tak pojď-" dodal jsem a domů se vydal o trochu na před. 

"Dneska nejdeš na obědy?" zeptala se mě jen co mě doběhla. 

"Ne, nemám hlad. Ještě něco co by jsi chtěla vědět?" zeptal jsem se otráveným tónem a zahleděl jsem se do telefonu, aby s ní nemusel neustále udržovat oční kontakt. 

"Co to mělo dneska znamenat? Myslím to s Emmou?" 

"Už zase? To se na sebe ani nemůžeme podívat?" 

"Podívat jo, ale ne, že se mi na tebe bude neustále lepit a tak- to jsme si nedomluvili ne?" rozhodila své ruce, kterýma mě praštila do břicha. 

"Hele...já- je zbytečné to řešit jo?" odpověděl jsem ji. 

"Dobře, tak to tedy všechno vyřešíme u vás doma hezky s tvou mámou ano?" usmála se, pohladila mě ve vlasech a políbila mě. 

Tak moc jsem si přál, aby se mnou nešla domů. Věděl jsem co mě čeká, i když máma moc dobře ví, že ji nemám rád, že víc stojím o Emmu, ale kdo víc co ji všechno nakecá a čemu budu máma nakonec věřit. Bude věřit holce, kterou ani nezná a vydává se za mou přítelkyni nebo bude máma věřit mě, svému synovi...?

Další díl je tady :) hope you like it :) jinak zítra snad přidám další!