The First Moment

21. Kapitola

Štěstí nespočívá v tom, že můžeš udělat to, co chceš, ale v tom, že vždy chceš to, co děláš.

Těsně po zvonění přišla do třídy Stephenie, která v ruce držela nějaký list papíru s úsměvem ve tváři došla až k nám do lavice. Položila list papíru před Emmu a usmála se na ni. 

"Máš jít hned do ředitelny, Emmo" ušklíbla se na ni, Emma jen zůstala sedět a nijak nereagovala. 

"Běž do ředitelny a hned!" řekla znovu a víc hlasitěji tak, že to slyšela celá třída, vrcholem toho všeho bylo, že ji shodila učebnice, které měla položené na stole. 

"Jsi normální? Vzpamatuj se!" okřikl jsem Steph a podal Emmě učebnice. 

"Ty se do toho nepleť, Lukey, s tebou si to vyřídím později a teď už běž Emmo!" znovu po ni zakřičela a popostrčila ji do zad. Emma jen nechápavě a se strachem v očích odešla ze třídy. 

Když odešla pak Emma odešla, tak si Stephenie ke mě přišla sednou. Byla úplně normální a dělala, jako by se nic nestalo. 

"Co jsi udělala? Proč teď šla Emma do ředitelny?" začal jsem se ji vyptávat a gestikulovat. 

"Lukey, udělala jsem jen to co jsem měla. Nenechám někoho takového jako je Emma, aby mě takhle urážel, nadával mi nebo dokonce na mě sahal" odpověděla mi s úsměvem. 

"Cože? Jak jsi mohla něco takového říct? Vždyť ti nic neudělala, to spíš ty! Ty jsi ji uhodila, ty by jsi měla dostat nějaký trest a proč vlastně...proč se tak chováš?" zvýšil jsem na ní hlas a vstal z lavice a šel směrem k ředitelně, snažil jsem se ještě odchytit Emmu, ale bylo pozdě. Nemohl jsem uvěřit, tomu, že do průšvihu spadla Emma, ta co ještě v průšvihu nebyla, co se týče školy v jejím osobním životě to bylo trošku horší, ale myslím, že se to začíná pomalu zlepšovat. Pomalu jsem tedy došel k ředitelně a i když to nebylo slušné, poslouchal jsem to co ředitel spolu s Emmou řeší. Z poza dveří se ozýval jen křik, nic jiného než křik. Bylo mi moc líto toho, že si Emma musela vyslechnout něco co zdaleka nebyla pravda, jak mohl někdo něco takového někomu udělat. Nebo spíš o co se tady Stephenie snaží? Nad tím mi bohužel zůstával rozum stát. Pomalu jsem se procházel tam a zpátky, čekal kdy konečně z ředitelny vyjde Emma. Byl jsem celý nervózní a taky jsem měl o ní strach, napadalo mě spousta věcí co by se ji mohly stát. O vyloučení ze školy, radši ani nepřemýšlím, nejspíš bych to bez ní pak nezvládal, protože to ona je vlastně ten důvod proč chodím do školy. Kdyby odešla, tak už bych měl Steph pořád na krku a nedokázal bych se ji už zbavit vůbec. Po chvíli čekání jsem se Emmy konečně dočkal. 

"Co vy tady hledáte Hemmingsi? Nemáte být náhodou na hodině?" zeptal se mě ředitel přísným hlasem. 

"Ano mám, jenom tady čekám na Emmu, hned půjdeme do třídy-" odpověděl jsem a vzal Emmu za ruku a vydal se s ní ke třídě.

"Co se stalo? Jsi v pohodě Emm?" zeptal jsem se ji a zastavil se s ní na prázdné chodbě. 

"Nic...jenom jsem všechno schytala za Stephenii-" zamumlala a vymknula se mi z ruky. 

"Měl jsem tam jít s tebou a říct pravdu, nemůžeš si to za ní jen tak odnést a co ten šrám na čele? To není pro ně dost jasný důkaz?" 

"Luku, Luku přestaň to všechno dělat ještě horší ano?" 

"Dobře- fajn, zapomeneme na to- půjdeme do třídy-" zašeptal jsem a znovu ji chytil za ruku. 

"Luku, musím jít domů-" odpověděla mi Emma a znovu se mi vymknula z ruky. 

"Proč? Proč musíš jít domů?" 

"Prostě musím, Lukey-" řekla skoro se slzami v očích. 

"Když musíš tak si běž, ale slib mi, že se mi večer aspoň ozveš-" řekl jsem a pevně jsem ji objal. 

"Slibuji, Lukey- ale teď už běž, musíš jít na hodinu-" zašeptala a pomalu mě pustila z objetí.

"Ale já nechci-" 

"Lukey prosím-"  usmála se a pak se vydala směrem k šatnám. Ani jsem se sní nestačil pořádně rozloučit a už mi odešla. Znovu mi odešla, bez pořádného rozloučení. Pomalu jsem došel do třídy, všichni v tichosti seděli v lavicích a poslouchali učitele. Sedl jsem se do lavice, kde na mě čekala Stephenie ta se jen co jsem se posadil mi padla kolem krku a políbila mě na líčko. 

"Kde jsi tak dlouho byl?" zeptala se a usmála se jak nejvíc to uměla. 

"Byl jsem s Emmou-" zamumlal jsem a odstrčil ji od sebe. 

"Nechápu proč se o ní musíš neustále starat, je snad skoro dospělá a zvládne to sama ne?" 

"To říká ta pravá, tak pro to taky neděláš ty?" zeptal jsem se ji a podíval se na ni. 

"Co tím myslíš?" zeptala se nazpět ona a zakroutila hlavou. 

"Já jenom, že by jsi mi mohla dát někdy pokoj, třeba den, dva nebo týden. Nepotřebuji s tebou trávit většinu času-" 

"Ale my jsme přeci pár Lukey, musíme spolu trávit co nejvíce času, no nemám pravdu?" 

"Nevím, kdo tady řekl, že jsme pár- já to tedy rozhodně nebyl" odpověděl jsem a dále už se tím nezabýval. Radši jsem se věnoval hodině a dělal ze sebe poslušného žáka, který naslouchá učiteli a jeho výkladu. Pro mě však byla přednější Emma a její problémy, které na ni spadly. Kdyby tak všichni věděli, že za všechno může, pro ně nevinná a navždy slušná Stephenie, tak by s tím určitě něco udělali. Ale zatím se tak ještě nestalo.

Po krátké pauze je tu další díl, snad se líbí. Kdyžtak zanechte vote nebo comment. Další díl se pokusím napsat delší než tento, protože příště se budete mít na co těšít.