The First Moment

15. Kapitola

 Mám tě rád, i když sám nevím, odkdy, odkud a jak...

Nervózně jsem postával a každou chvíli očekával příchod Emmy. Z kapsy jsem si vytáhl telefon, na kterém jsem pozoroval stále měnící se čas na hodinách. Byl jsem čím dál tím víc nervóznější, když se ještě Emma u parku neobjevila. V tu chvíli jsem si myslel, že na to zapomněla, nebo že se ji něco stalo. Nedokázal bych si ani jednu z těch věci představit. Nejspíš bych na místě umřel, propadl bych se do země, protože bych měl strach. Co jsem udělal špatně, že tady není? A co když, se ji něco doopravdy stalo? Ne, nemohl jsem si přestavovat tak špatné věci, pro tuto chvíli se to opravdu nehodilo. 

"Ahoj Luku!" ozvalo se za mnou. Byl to hlas, který mi někoho připomínal, byl to hlas někoho, kdo mě dokázal uvést do klidu, a rozzářit mě. 

"Emmo, ty jsi přišla!" řekl jsem šťastným hlasem a natáhl k ní své ruce. Popadl jsem ji kolem pasu a pevně ji stiskl. Její vůně parfému, mě tentokrát doopravdy omámila. Už to nebylo tak jako včera, jen v mých představách, teď už se s Emmou doopravdy objímám. Objímám se s ní a kdybych mohl, tak bych nejradši umřel. Očima jsem si prohlédl to jak byla oblečená.

"Přišla jsem co je na tom divného? Slíbila jsem ti to" zasmála se a já ji pustil z našeho objetí. 

"Já jen, měl jsem o tebe strach, že se ti něco stalo, nebo že jsem udělal něco špatně- a je vidět, že jsme se do toho oblečení dneska trefili" vykoktal jsem ze sebe a usmál se na ni. 

"Ty jsi mi, ale chlap Luku, o mě se nemusíš bát a neboj ty by jsi byl první, komu bych dala vědět o tom, že se mi něco stalo a s tím oblečením máš tedy pravdu" usmála se. 

"Zas tak přehánět nemusíš Emm" odpověděl jsem ji a pomalu jsem se společně s ní vydal pryč z parku. 

"Kdybych přeháněla, vypadalo by to jinak, veř mi" šťouchla do mě a uskočila pryč. 

"Dobře, dobře...dejme tomu, že ti budu věřit jo?" zasmál jsem se a přiskočil k ní blíž a znovu ji objal. 

"Měl by jsi si dávat pozor komu kradeš odpovědi, Hemmingsi" 

"Co prosím?" zasmál jsem se a zadíval se do jejich modrých očí. Její oči byly jiné, byly okouzlující, dokonce víc jak od Steph. 

"Tu větu jsem přeci řekla včera já tobě, Luku" praštila mě rukou po hlavě a znovu se na mě usmála. 

"Ale já jsem si ji upravil, opravdu, snad nebyla úplně od začátku do konce stejná, nebo snad ano?" 

"Ty si vždycky musíš najít důvod co?"  

"Takový jsem bohužel já, Luke Robert Hemmings" řekl jsem pyšně své jméno a kousl se do spodního rtu.

"A taky jsi pěkný tajnůstkář, proč jsi mi neřekl, že máš druhé jméno?" protočila oči v sloup a ruce si přiložila na bok. 

"Koho by prosím tě zajímalo mé druhé jméno?" zeptal jsem se s údivem. 

"Třeba mě, navíc by to bylo dobré pro referát, který jsme dělali o tom druhém-" odpověděla mi. 

"Ty myslíš, ten referát, kde jsi o mě řekla všechno špatné? Tak tam by jsi potřebovala mé jméno? Prosím tě, přestaň mi tady povídat hlouposti Emmo-" 

"Nebyl to ten referát, který jsem měla připravený na ten den-" řekla tišeji a podívala a uhnula pohledem. 

"Tak co to byl za referát?" 

"No- víš, ten den kdy jsi seděl se Steph jsi mě naštval opravdu moc- nebo spíš jen mě štvalo, že s ní sedíš, protože si tě teď omotala kolem prstu, tak jsem tím referátem o tobě vylila vztek" odpověděla mi.