The First Moment

18. Kapitola

There's nothing like us

There's nothing like you and me

together through the storm

There's nothing like us

There's nothing like you and me together...

Ráno jsem se vzbudil docela brzy, bylo to vlastně tím, že jsem ani večer moc nespal. Byl jsem celý nesvůj zda jsem neudělal tou zprávou, kterou jsem poslal Emmě chybu. Za ten večer mi ani neodepsala. Posadil jsem se na okraj postele a promnul si oči. Prošel jsem se po měkkém koberci až k oknu a roztáhl závěsy. Sluneční paprsky mě doslova oslepila, ale zároveň mě dokonale nebudily tak, že jsem si tentokrát do postele už nelehl. Naopak jsem si ji ustlal tak jako každé ráno, upravil polštáře, peřinu srovnal, všechno bylo dokonalé. Poté jsem se vydal směrem do kuchyně, udělal jsem snídani nejen sobě, ale i mámě, která však ještě spala. Udělal jsem to co měla ze všeho nejradši, lívance s čerstvým ovocem, přímo do postele spolu s brusinkovým džusem a čerstvými, květinami ve váze. Tak takhle přesně jsem udělal. Když jsem snídani, dodělal odnesl jsem ji k mámě do pokoje. Pomalu jsem otevřel dveře a došel k mámině posteli.

"Dobré ráno mami-" pozdravil jsem ji a položil tác se snídaní na noční stolek.

"Dobré ráno Luku, co se děje?" řekla rozespalým hlasem a promnula si oči, aby se na mě podívala. Naklepal jsem ji polštář a ona se o něj opřela. 

"Nic, jenom jsem ti chtěl udělat radost, snídaní" usmála jsem se a položil před ní tác s lívanci. 

"A není to snaha, jak se vymluvit z té večeře u Stephenie?" zeptala se mě a napila se sklenice džusu. 

"Ne mami, půjdu tam jedině k vůli tebe, když ti to udělá radost" odpověděl jsem ji a posadil se k ní naokraj postele. 

"Dobře, to jsem ráda, že tam půjdeš a můžu mít otázku?" zeptala se mě a usmála se. Za tu dobu co jsem se s ní hádal jsem konečně viděl její úsměv. 

"Cokoliv mami-" usmál jsem se. 

"Ty opravdu něco k té Emmě cítíš?" zeptala se. 

"Ano mami, dal bych cokoliv, abych mohl být jen s ní" odpověděl jsem a chytil mámu za ruce. 

"Opravdu? Jsi si tím jistý?" 

"O tomhle bych nelhal a můžu mít teď otázku já?" zeptal jsem se ji s úsměvem. 

"Copak Lukey?" 

"Můžu jít za klukama? Slibuji, že na tu večeři nezapomenu, klidně ti napíšu, že tam jsem, oblek si vezmu" začal jsem ji prosit. 

"Dobře, dobře Luku, budu ti věřit, ale prosím- buď tam v čas a neudělej nám ostudu, neudělej ji ani sobě a ani klukům" 

"Jsi ta nejlepší máma na světě, děkuji, děkuji ti" začal jsem se štěstím radovat. Rozloučil jsem se s mámou a šel do svého pokoje si nachystat věci, převlékl jsem se a pak se vydal za klukama. Cestou mi přišla zpráva od Emmy, která mi udělala ohromnou radost. 

Promiň, že jsem ti včera už neodepsala, ale opravdu jsem byla unavená a tak jsem si šla hned lehnout. Jak vidíš, došla jsem v pořádku domů. Taky jsou věci, které bych si nejraději zopakovala a ne jenom jednou. To já zase neustále cítila tvé ruce na mých tvářích, tvé rty, které mi dávaly polibky. Děkuji ti za včerejšek, protože si mi ukázal něco neuvěřitélného a věř mi bez tebe by to místo nebylo tak kouzelné. Jak je možné, že tam nikdo jiný kromě tebe nechodí? To jim to místo nepříjde něčím kouzelné? Mi ano, došlo mi to, když jsem tam přišla s tebou. Je to místo, kde může být člověk sám s tou druhou osobou, kterou má rád. Dneska máš tu večeři u Steph, tak se tam drž a neudělej, žádnou chybu, které by jsi pak litoval. Víš jak Steph je, stačí málo pro to, aby tě zničila. Budu na tebe myslet. Měj se hezky a zítra ve škole.