I'm good. I'm done.

Part 7

,,Jinak, co-''

,,Jdeš pozdě,'' zahřmel ode dveří Seokjinův temný hlas. Úděs v obličeji druhého z naší dvojice, vytvářel dosti hustou atmosféru.

,,Namjoone, dneska se ti to moc nepovedlo...'' zamumlal si pro sebe ztuhlý Jimin zíraje na dřevěné kuchyňské náčiní sevřené křečovitě ve dlani staršího.

Situace se stávala stále napjatější. V okamžiku, kdy to vypadalo, že se Jin rozběhne, vyskočil mladší ze židle.

,,Namjoone!!!'' Vyjekl, když se akce dostala do pohybu. Naštěstí Jin stačil udělat jen několik kroků, jelikož byl v zápětí stažen za zástěru zase zpět.

,,Ahoj Chime, dal sis docela na čas,'' pronesl právě příchozí Namjoon stále nepouštějte vzteklého hyunga.

,,No ty taky...'' Jiminova odpověď mě donutila k nepatrnému pozvednutí ústních koutků. Leader jen pobaveně protočil očima a i s Jinem se rozešel ke stolu. Během chvíle se přišourali i ostatní, každý obohacen alespoň jedním tácem s jídlem a pitím a mohlo se začít hodovat.

Po jedné straně s Jiminem a po druhé s doutnajícím Jinem jsem si i přes myšlenky na smutnou budoucnost vychutnala každé sousto. Mezi nimi brobíhala konverzace, jejíž téma jsem identifikovala jako rozebírání dnešního programu.

,,No a Suga by měl do týdne dodělat tu-'' Joon byl uprostřed věty přerušen hlasitým vyzváněním jeho telefonu.

,,Halo? Ano... ne, ještě snídame... hotovo?! Dobře, za půl hodiny jsme tam... Naschledanou,'' zakončil asi minutový rozhovor krátkým rozloučením. Významný výraz v jeho tváři mě přesvědčil, že se teď dozvíme nějakou novinku. Nebo spíš dozvědí, mě se to pravděpodobně týkat nebude.

,,Dae dokončil choreografii na I Need U. Musíme tam být co nejdřív, aby to zase nezapomněl. Takže to do sebe hoďte a jedem,'' vychril ze sebe stručně a rychle do sebe začal ládovat svou porci. Kluci nejdřív trochu zaskočeně hleděli jeden na druhého a pak s poznámkami typu ,Do háje, už zase' následovali tlumočníka zprávy ve stejné činnosti.

Musí pryč. To je moje příležitost. Na druhou stranu chci, abych s nimi mohla být co nejdéle. Jenže to prostě nejde. Nesmím jim tu překážet.

Začali se zvedat a brát nádobí. Jin mi to moje skoro vytrhnul z ruky. Rozhodla jsem se přispět a taky vzala pár talířů. Snad jim tím alespoň trochu poděkuji, i když to, co pro mě udělali stojí rozhodně za víc.

Svižným poklusem nás schodiště dovedlo až do kuchyně. Bleskurychle bylo vše naskládáno do myčky. Upřímně jsem docela zaskočená, jak rychle se z ospalých slimáků proměnili v hbité ještěrky.

,,Za dvě minuty je tady auto, berte jen to nejdůležitější. Oběd máme zařízený tam, takže vynechte jídlo...'' zavelel Joon a spěšně se otočil na mě. ,,Moc se omlouvám za zmatek, ale práce volá. Můžeš si tu dělat co chceš, vrátíme se večer. Promiň,'' řekl omluvně a v tu ránu byl pryč. Ok, tohle jsem nečekala.

,,Kateu!'' Zvolání mého jména prořízlo asi třísekundové ticho. Hlava okamžitě zareagovala prudkým obratem, čím se setkala s Jiminem sprintujícím ze schodů.

,,Mrzí mě, že se ti nemůžeme věnovat, ale prostě musíme pryč. Věř mi, že bych se na to vykašlal, kdybych nebyl pod smlouvou. Jinak, aby ses tu nenudila, heslo na WiFi je jiminiepabo21, v ledničce by někde měl být ramen, ale být tebou, zašel bych si někam do restaurace. Tady máš moje klíče. Těším se na večer. Měj se hezky,'' poslední větu zavolal ze dveří a bleskurychle seběhnul do předsíně, kde už se zuřivě obouvali ostatní.

Všichni se se mnou jednotlivě rozloučili a co nejrychleji se nasáčkovali do velkého černého auta. Poslední zamavaní a pak už jen tmavý vůz mizející za rohem. Teprve teď se mi v očích objevily slzy.

Až se vrátí zpátky, všechno bude zase tak jako předevčírem. Večer už se neuvidíme. Nejspíš už nikdy.

Pomalým krokem jsem došla do prázdného obýváku. Bude se mi stýskat. Opravdu hodně. Můj putující pohled padl na čistý kus papíru ležící na konferenčním stolku před televizí.

Nemůžu se prostě jen tak vypařit. Nechci, aby si mysleli, že za to můžou oni. To si opravdu nezaslouží.

Propiska se roztančila na bílém listu. Musí vědět, že mi na nich i po tak krátkém čase záleží.

Pokud si teď čtete tenhle vzkaz, znamená to, že už jste konečně doma. Práce bylo asi hodně, ale na to jste pravděpodobně zvyklí.

Asi už jste zjistili, že tu nejsem. A už se nevrátím. Není to Vaše vina, byla to všechno moje hloupost. Prosím, nehledejte mě. Berme to jako uzavřenou kapitolu. Tohle se nikdy nemělo stát a taky to tak zůstane.

Přeji vám Hodně štěstí a úspěchů.

Katie

Poslední tah a pero se zastavilo. Nebyl čas na žádné dlouhé rozepisování. Čím dřív se odsud dostanu, tím jednoduší to pro mě bude. Musím pryč.

Vzkaz jsem položila na kuchyňskou linku a přidala k němu Jiminův svazek klíčů. Při vzpomínce na jeho upřímný obličej mi ukápla další slza. Už ho nikdy neuvidím.

Naposledy se můj pohled rozletěl po útulné místnosti. Bylo to jako sen, který se nikdy nemůže splnit. A přesně proto to musí skončit.

Bouchnutí dveří se rozlehlo po celém Seoulu. Mé kroky se stávaly stále rychlejšími. Nevím proč. Nevím vůbec nic. Nejspíš se před tím vším snažím utéct. Veškeré vzpomínky nechat za sebou, protože kdybych si připustila, co se stalo, nejspíš bych tomu ani nevěřila.