I'm good. I'm done.

Part 5

,,Jenom jsem ti chtěl vidět do obličeje." řekl Jin a zase ode mě o krok ustoupil. Asi si mého znejistění všiml. Díky bohu za tyhle lidi.

,,A kde jsou ostatní?" Ještě jednou jsem se rozhlédla po místnosti.

,,No tak různě. Hoseok nejspíš někde pobíhá, Yoongi určíte ještě spí, Kookie bude asi v zahradě, Namjoon zas asi něco bezdůvodně ničí, Jimina bych tipoval na taneční studio a Tae by tady měl už co nevidět proběhnout. Líta pořád dokola po celém dormu jako by mu hořelo za zadkem. Tady se objevuje každých deset minut. Ani bych se nedivil, kdyby on mohl za tvoje probuzení." Po dořeknutí svého dlouhého proslovu si dal ruce v bok a zhluboka si oddechl. Wow. Tak tomu říkám ranní aktivity. Já si většinou otevřu notebook a koukám na nějaký filmy nebo dodělávám nějakou práci do školy. Jak říkám. Jsem obyčejná. Naopak, to co jsem teď slyšela, bylo originální až moc.

,,A co si dělal ty?" Vrátila jsem se zpět do našeho rozhovoru. Opravdu by mě zajímalo, jaká neobvyklá věc to bude tentokrát.

,,No, já dělám snídani." ukázal na pánvičku, na které se rozvalovalo volské oko. No jasně! Tak proto měl na sobě tu zástěru. I když ta barva byla dost podivná.

,,Ty vaříš?" Vyvalila jsem na něj oči. Nechtělo se mi věřit, že tenhle člověk dobrovolně připravuje snídani.

,,No, jo. Docela mě to baví." Odpověděl mile a začal si sundávat tu růžovou věc. Můj zmatený výraz jasně prozrazoval, co se mi právě honí hlavou. Správně, mám tam úplný maglajz. Je toho na mě po ránu nějak moc. Jin se zasmál a chytil mě za rameno.

,,Tak pojď, snídaně se podává na terase." Zasmál se Jin a začal mě tahat ven z pokoje. Na tváři se mi objevil obrovský úsměv. Teprve teď jsem si uvědomila, že na mě přeci jenom počkali. A dokonce se bude jíst na tom úžasném místě, které mě včera naprosto uhranulo. Mam já to ale štěstí.

Posadila jsem se na své včerejší místo, jelikož jsem ho rozhodně neměla v plánu přenechat někomu jinému.

,,Jine, chtěla jsem se..." zasekla jsem se uprostřed věty, jelikož ten dotyčný, ke kterému měla být směřována má otázka, tu jaksi nikde nebyl. No tak se asi nezeptám...
Trochu mě to připomnělo moji mámu. Tohle dělá dost často.

Protože mi Jin někam zmizel a rozhodně jsem neměla v plánu ho v tomhle bludišti, které mělo sloužit jako domov pro jeho ztřeštěné obyvatele, nějak shánět, otočila jsem se zase zpátky.

Stůl už byl vzorně prostřený. Z uspořádání talířů a příborů bylo jasně poznat, že je dnešní snídaně připravena pro osm lidí. U každého talíře byla postavena jedna sklenička, která se v ranním světle nádherně třpytila. Pod vším tím nádobím se skvěl čistý bílý ubrus. Na první pohled působil naprosto totožně jako ten, co tu byl včera, ale když jsem se na něj koukala trochu déle, našla jsem malý rozdíl. Dnes byl trochu víc do růžova. Nejspíš to byl ten důvod, proč na mě dnes působil veseleji. A pak tu byla ještě jedna věc. Uprostřed toho všeho zářila váza s překrásnými růžemi. Měly úplně stejnou barvu jako ta včerejší, kterou jsem dostala od Jina. Byl to jasný důkaz toho, že někde v té zahradě ty květiny musí být. Zajímalo by mě, kdo se o to stará. Moje oči se přesunuly na zahradu rozprostírající se okolo celé terasy. To místo se mi zamlouvá stále víc a víc.

Z mého rozjímání mě vyrušilo prudké otevření dveří a jejich stejně rázné zabouchnutí, jenž následovalo o dvě sekundy později. Ani jsem se nestihla otočit a už mi dotyčný mával před očima.

,,Ahoj! Tak co postel? Jak se ti spalo?" Vybafl na mě Hoseok. Vyděšeně jsem na něj vyvalila oči. Snažila jsem si co nejrychleji uvědomit, na co se mě to vlastně ptal. Přeci jenom to na mě bylo až příliš mnoho otázek.

Klidu mi však rozhodně dopřáno nebylo. Než jsem mu stačila nějak rozumně odpovědět, vlítl jsem další můj nový spolubydlící. Úplně jsem cítila ten příval vzduchu, který byl způsoben rychlým zabouchnutím prosklených dveří, které spojovali dům s terasou. Hned po té se objevili ještě další dva, akorát byl jejich příchod mnohem pomalejší.

,,Čaues!" Pozdravil mě až příliš hlasitě Tae, který zřejmě nezná pojem ranní unava. Měla jsem mu chuť zakroutit krkem, protože narušil to příjemné ticho, co tu do teď bylo, i když Hoseok tomu taky moc nepomohl. Ale podíváme se na to z té pozitivní stránky. Ti dva mi pomohli se konečně probudit.

Odpovědí mu byl Můj obrovský úsměv. Neměla jsem náladu na skládání nějakých složitých vět a navíc úsměvem se nic nezkazí ne? Mezitím se všichni tři posadili a začali se zabývat nějakým závažným tématem. Podle toho co jsem slyšela, to znělo jako debata o Taeho imaginární chobotnici.

,,Tak ještě Kookie a Jimin," povzdechl si Jin, který se tu z čista jasna objevil a hned na to se odšoural do zahrady. Chudák tady běhal po celém pozemku, jen aby našel ty dva zbývající články naší snídaně. Bylo mi ho trochu líto.

,,Hej! Nechci Vás nijak rušit, i když by bylo fajn kdybyste alespoň na chvíli zmlkli, ale neměli bychom mu pomoct?" Zaregistrovala jsem větu, která podle všeho patřila Namjoonovi. Upřímně mě tahle poznámka dost překvapila. Dokonce i donutila mé líne tělo, aby se k nim otočilo.

,,Vždyť jsem nic- ...počkat, co? Komu? Myslíš Jinovi?" Taehyung mu věnoval zmatený pohled. Namjoon odpověděl jen lehkým přikývnutím.

,,Jemu? Prosím tě... A proč? On to zvládne sám. Navíc je přeci nejstarší ne?" Uchechtl se Hobi a s nezájmem se vrátil zase zpět k té nesmírně důležité debatě. Namjoon ublíženě svěsil hlavu a byl slyšet jeho smutný povzdech. Yoongi to zřejmě taky zaregistroval. Naklonil se k němu a prohrábl mu jeho blonďaté vlasy.

,,Neboj. Hobi to nemyslel tak úplně vážně. Ale chodit za Jinem je vážně naprostá pitomost. Podívej, on vůbec nikam chodit nemusí. To, že tu kluci nejsou je jejich hloupost. Jin na ně se snídani čekat rozhodně nemusí. Ale on místo toho radši proleze celej dům a snaží se je najít. Ať si chodí sám, když ho to baví. Já energií plýtvat nebudu. A ty by ses měl zachovat taky tak... Rozhodne tě ale nechci nijak přemlouvat. Si přece leader, hm." Mile se na něj usmál. Namjoon mu úsměv smutně oplatil a bylo jasné, že debata je definitivně u konce. Vážně ale nevím, proč ho to najednou tak vzalo. Sice znám Rapmona jenom chvíli, ale už teď mi na něj tohle chování nějak nesedělo. A co teprve Yoongi. Ze včerejška si ho pamatuji jako toho nejvíc egoistickýho člověka pod sluncem. Na každou větu, která se ho jakkoli týkala, měl nějakou zpochybňovací poznámku nebo v horším případe nadávku. Hlavně, aby byl swag. Jenže právě teď jsem byla svědkem toho, jak se zachoval jako úžasný kamarád, na kterého se vždycky můžeš obrátit. On se dokonce i usmál. Rozhodne tím nemyslím to jeho ušklíbnutí, kterými dokazuje, jak má všechno naprosto na háku. Byl to takový ten úsměv, po kterém se cítíte mnohem lépe. Protože víte, že ten člověk vám vždycky pomůže, ať se děje úplně cokoliv. Vůbec bych si nemyslela, že to tenhle bezcitný lenoch umí.

Když jsem včera večer odcházela z terasy, opouštěla jsem ji s pocitem, že už o téhle skupině vím naprosto všechno. Teď ale vidím, že to konec rozhodně není. Tihle lidé v sobě skrývají ještě spoustu tajemství, které nejsou nic, co by se dalo snadno očekávat. Doufám, že budou převážně pozitivní...