I'm good. I'm done.

Part 5

Začala jsem se zuřivě přehrabovat ve své paměti, abych zjistila, co jsem to chtěla ještě před chvílí podniknout. Ale samozřejmě, úplně vygumováno. Teda né úplně. Jedno slovo mi v hlavě zůstalo a vůbec se mu nechtělo alespoň na chvíli vypadnout. Řekla jsem si, že nezbývá nic jiného, než si celé dnešní ráno zopakovat od začátku.

Probuzení... Jimin... Naprosto špatná prostorová orientace... Jimin... Usilovné šrotování mozkových závitů... Jimin... Příjemné vzpomínky... Jimin... PŮL DESÁTÝ... Jimin...

A dost! Sáhla jsem po nejbližším polštáři, kterých se tu mimochodem po posteli válelo asi tisíc a přetáhla se s ním po hlavě. Pomohlo to! Ne, že by mi Jimin na chvíli zmizel z hlavy, na něho se jen tak zapomenout nedá, ale vzpomněla jsem si na svůj původní plán. Oblečení. V okamžiku už se mé tělo nacházelo ve svislé poloze a snažilo se najít nějaký ten kus látky, který by na sebe mohlo hodit. Ale já tu asi nic nemám. Zoufale jsem sjela pohledem na své chudé tělo. To ale bylo kupodivu obohaceno mým včerejším oblečením. Hned mi došlo, a to se moc často nestává, že jsem vlastně usla nepřevlečená, takže žádný spací ubor tu roli neměl. Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Alespoň se nemusím zatěžovat další nepříjemnou činností.

Jediné, co ještě nemělo svou skrýš, byly moje nohy. Začala jsem znovu skenovat pokoj, jestli by se tu pro ně něco nenašlo. Náhle si moje bystré oči povšimly páru nenápadných roztrhaných tenisek. Á moje boty. Původně to byly conversky, ale už to není poznat, protože se mi ten nápis jaksi odrbal. Natáhla jsem se pro jednu z nich a začala do ni soukat svou pravou nohu. Poté následovala i druhá bota.

Po zavázání tkaničky jsem se zarazila. Když jsem se včera večer dopotácela do pokoje, tak tyhle křusky rozhodně neopustily svoje místo. Tak jak to, že tady teď ležely u kraje postele? Že bych si je při spaní skopla? Ne, to by nebyly takhle krásně srovnané. To znamená, že mě někdo musel zout. Tahle představa mě naprosto vyvedla z míry. Ať už to byl kdokoli, je mi ho fakt líto. Smrad mých nohou bych nepřála ani Kim Čong Unovi. A to už je co říct. Zděšeně jsem se obrátila k posteli. Při pohledu na tu příjemnou chlupatou přikrývku se mi v hlavě objevila další otázka. A kdo mě sakra přikryl? Dneska je všechno nějaký až moc divný.

Doslova jsem slítla schody a octla se v obýváku. Rozrazila jsem dveře a s překvapením se zastavila. Nikdo tu nebyl! Jistě, že jsem nečekala nějaký uvítací výbor, myslela jsem, že tu bude alespoň někdo. S povzdechem jsem se svezla na pohovku. Moc pozdě. Všichni už odešli. Vlastně se nemám proč divit, je třičtvrtě na deset. Moje malé ego se ještě podstatně zmenšilo. Tak debilně jsem se už dlouho necítila.

,,Dobré ráno." Ozvalo se z části místnosti, která se nacházela za mnou. Rychle jsem se otočila a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Stál tam usmívající se Jin v kuchařské zástěře růžové barvy a v ruce držel jakousi pánvičku. Co to sakra má bejt? Jakej normální člověk by sakra v tuhle dobu pracoval v kuchyni? Spoustu lidí ještě spí. No možná je to tady v Korey jinak. A ta růžová zástěra mi taky nějak neleze do hlavy. Asi ještě spím.

,,Jak si se vyspala?" zeptal se a položil kuchyňské náčiní na stůl. Jeho klidný hlas byl pro moje uši to nejpříjemnější, co jsem mohla slyšet. Potěšeně jsem se usmála.

,,Úplně úžasně." Ospale jsem se zazubila. Ó, jak originální odpověď. Možná, že by mi za to dali Nobelovku.
Ach jo. Nebudu si nadávat. Přeci jenom po probuzení opravdu za moc nestojím. Vlastně ani normálně, ale to je vedlejší.

S úsměvem ke mně došel a odhrnul mi vlasy z obličeje. Trochu jsem znejistěla. Normálně mi po ránu na vlasy radši nikdo nesahá. Nevypadá to totiž jako vlasy.