The First Moment

15. Kapitola

"A řekneš mi teda jaký byl ten referát doopravdy?" zeptal jsem se a přiskočil k ní blíž. 

"Řeknu ti to později ano?" dodala s úsměvem. 

"Dobře, víš co? Protože se pomalu začíná vyjasňovat, chtěl bych ti ukázat jedno místo, je poměrně klidné a dá se tam v klidu přemýšlet o různých věcech, bude to tak hodina cesty, nevadí?" zeptal jsem si ji. 

"Tak dobře, když říkáš, že je to klidné místo tak ti klidně řeknu ten referát co ty na to?" zeptala se mě. 

"To pak budu mít důvod se ještě víc těšit co?" dodal jsem a chytil ji kolem ramen. 

"Možná-, ale bude ti to připadat jako hloupost- a to by jsi mi pak mohl zase převyprávět ten tvůj referát o mě-" odpověděla a pomalu sundala mé ruce z jejich ramen. Když mě držela za ruce, přál jsem si aby je nepouštěla. Kdybych si mohl přát teď jedinou věc tak vy to byla ta držet ji za ruce, tak jako předtím ve škole. 

"To si myslíš ty, že to bude hloupost, ale věř mi nebo ne- lžeš sama sobě" 

"Já nikdy nelžu a ani sobě- není to nic moc-" 

"Zase lžeš- dávej si na to pozor-" upozornil jsem ji a šťouchl do ni. 

"Nelžu Luku" 

"Lžeš! Tak mi tedy řekni, proč by to měla být blbost?" 

"Ne- nemám k tomu důvod, jenom si to myslím" znovu tiše zamumlala a podívala se na mě s úsměvem. 

"Myslíš si to jen, ty ale ostatní by řekli pravý opak, věř mi" 

"Ne u toho ne. Spíše bych od nich čekala kritiku a to ve většině případu- Už vidím v celé kráse naší třídu, která poslouchá můj pravý referát o tobě. Její reakce na to by byl smích-"

"Pro ně by to byl smích, ale pro mě ne. Pro mě by to bylo určitě něco jiného, záleželo by tedy na to co by jsi o mě napsala-" dodal jsem s úsměvem. 

"To jsou jen kecy, sám víš jak to je-" zamumlala znovu. 

"Jaké kecy Emmo?" 

"Například to, že kdyby byl Google Earth kluk, nenašel by mě ani kdybych byla desetipatrovej dům-" zasmála se

"Tím pádem, by mě zajímalo co jsem já, když ne Google Earth, který tě našel-" zasmál jsem se a znovu do ní šťouchnul. 

"Luku...-"

"Emmo...kéž by jsi přestala o sobě říkat takové hlouposti" 

"Tak mi řekni, jedinou věc, která je na mě dobrá..." zašklebila se a zastavila mě a podívala se do mých očí. 

"Jsi jiná..., jsi jiná než Steph, stačí?" 

"To, že si o mě každý myslí, že jsem děvka? To je na mě to dobré?" 

"Ne, ty totiž nejsi děvka- jen necháváš lidi aby si to o tobě mysleli a to je něco jiného" dodal jsem. Pomalu už jsme se blížili k místu, které bylo pro mě vzácné. Tam, kde jsem si chodil větrat hlavu a přemýšlet o svých problémech. 

"Tak tady je to místo, kde chodíš?" zeptala se mě Emma, po té co jsme došli k vodnímu molu, které bylo prázdné. Nikde nikdo, prostě jen já a Emma. 

"Jo tady to je, to kde jsem aspoň na chvíli sám" zasmál jsem se.

"Ale teď jsem tu i já-" 

"To je dobře, že jsi tu se mnou a teď poběž musím ti něco ukázat" popotlačil jsem Emmu do zad a utíkal s ní po molu až na jeho konec. Běžet po tom molu s Emmou, bylo jako kdyby jsme utíkali do našeho světa. Pryč mimo realitu, utíkali jsme před někým, kdo stál mezi námi dvěma a ze všech sil se snaží vyhrát. Steph, byla ta před kterou vlastně utíkáme, to ona nám možná v tom všem brání a proto se občas s Emmou chováme tak jak ani jeden z nás nechce.