Klenot rodu Blacků

20. Prokletá rodina, prokletý cejch

„Konečně sucho," usmál se úlevně Peter, když se společně s Isabellou dorazili do sídla hlavního štábu Fénixova řádu. Venku zuřila neutišitelná letní bouřka a oni se zrovna vraceli z hlídky, na které se, jako obvykle, nic zajímavého nedělo.

„Úplně ze mě teče," postěžovala si Bella a prohrábla vlhké rozježené vlasy.

„Co mám říkat já," zamumlal Peter a otřepal se jako pes.

„Blbečku," okřikla ho šeptem, když schytala většinu kapek, které od něj odletěly. Zazubil se ještě více, chytil ji do své náruče a nahnul se, aby ji políbil. Ona mu však rychle ucukla. „Tobse sluší? Přímo před mojí matkou!" Peter se nechápavě zamračil a Bella kývla hlavou k věčně nespokojenému portrétu na stěně, který byl v současné době zakryt tmavým závěsem.

„U Merlinova vousu, Isabello" zakroutil hlavou Peter a zazubil se. Trochu pookřál, když mu jeho drahá polovička lípla pusu na tvář a vydal se za ní do jídelny.

„No konečně, kde jste se flákali?" přivítal je Sirius. Peter se na něj ušklíbl, Bella však veškerou svou pozornost věnovala jen jedinému člověku.

„Harry," usmála se na něj vřele. Chlapec vyskočil ze židle a pevně ji objal. „Promiň, že jsem tě nepřivítala dříve, ale bylo hodně práce a málo času," dodala omluvně, když ji pustil a usadila se na volnou židli.

„Myslím, že pár dní navíc bez tebe zvládl," prohodil Peter. Místo pozdravu na Harryho jen mrknul a také se usadil.

„Jaká byla hlídka?" zeptal se Arthur Weasley opatrně. „Varoval vás Kingsley před... no vždyť víte." Očima přejel po nejmladších a do situace téměř nezasvěcených obyvatel štábu.

„Varoval, ale nic z toho," prohlásil Peter netečně a vytáhl hůlku, aby si usušil i nohavice, ze kterých mu stále kapala voda.

„Úplný klid," přitakala Bella. „Musel se mýlit nebo..." nedopověděla svou myšlenku, protože jí Molly skočila do řeči.

„Co kdybychom si to nechali až na poradu? Za chvíli se jistě všichni začnou scházet." Věnovala všem dospělým významný pohled a ztratila se v kuchyni. Bella se kousla do rtu a Sirius si povzdychl. Ron nevrle protočil oči.

„Nejsme už přece děti," hájil se ihned a pohledem hledal podporu v Harrym a Hermioně.

„Bez diskuze!" ozvalo se z kuchyně ostře a tím jakákoliv vzpoura skončila. 

***
„Přistiženi," zazubila se Bella, když rozrazila dveře do pokoje, ve kterém přespávali Harry s Ronem. Kromě těch dvou na postelích seděla i dvojčata společně s děvčaty. Všichni sebou překvapeně trhli, Ginny si zakryla ústa rukou. „Tak to tak neprožívejte," protočila oči Isabella, když si jejich smrtelné výrazy prohlédla, zavřela dveře a opřela se o ně.

„Neslyšeli jsme tě přicházet," řekl Ron. Znělo to spíše jako obvinění.

„Mamku vždycky slyšíme," přitakal Fred. Tedy, alespoň doufala, že je to Fred.

„Ale no tak. V tomhle domě jsem vyrostla a tajně se po něm plížit jsem začala hned, jak jsem se naučila chodit," vysvětlila Bella s úsměvem na rtech.

„Takže nás nepráskneš?" zeptala se Ginny s nadějí v hlase.

„Možná bych mohla," navrhla naoko nerozhodně, „ale neudělám to." Úleva ve tvářích všech byla více než očividná. „Vím moc dobře, jak vám je."

„Jak to myslíš?" položil tentokráte otázku Harry a jeho kmotra se smutně pousmála.

„Když byl Řád potřeba poprvé, byla jsem zhruba ve vašem věku," vysvětlila. „Žila jsem se Siriusem a v té době byl k mé osobě, no, slabě řečeno velice ochranitelský. Také mi nikdo nic neřekl."