Klenot rodu Blacků

16. Mistrovství světa ve famfrpálu II.

...Peter se plně soustředil na hru, chytil přihrávku od Moranové, vyhnul se potlouku, který na něj poslal jeden z Bulharů a co nejrychleji letěl k obručím. Měl docela slušnou šanci skórovat, cítil to v kostech. Než však stihl vystřelit, uslyšel hlasitý hvizd, přerušení zápasu. Když se podíval dolů, spatřil osobu v zeleném hábitu, rozpláclou o zem. Byl to Lynch. Pleskl se dlaní do čela a vydal se dolů. Přísahal si, že jestli zbude v Lynchovi po zápase nějaká kost nezlomená, osobně se postará o to, aby zlomená byla...

***

Lynch se za hlasitého jásotu fanoušků v zeleném konečně postavil na nohy, nasedl na Kulový blesk, odrazil se a znovu se vznesl do vzduchu. Jeho návrat anglickému družstvu dodal na odhodlanosti. Jakmile rozhodčí odpískal znovuzahájení hry, vrhali se střelci do akcí s takovým nasazením, že Harry dosud nikdy nic tak úžasného neviděl.
Během patnácti ještě dynamičtějších a zuřivějších herních minut dokázala Anglie vstřelit dalších deset gólů, vedli teď sto třicet bodů proti deseti, ale hrálo se čím dál nečistěji.
A pak ve chvíli, kdy Pevens opět vyrazil proti brankám, s Camrálem pevně pod paží, rozlétl se bulharský brankář Zograf proti němu. Ať už se stalo cokoli, udalo se to tak rychle, že to Harry nepostřehl, ale podle vzteklého řevu diváků a dlouhého, pronikavého písknutí bezpečně poznal, že to byl faul.
„A rozhodčí teď právem napomíná bulharského brankáře za strkání – příliš si pomáhal lokty!" ohlašoval Pytloun hlučícím divákům. „Ale počkat – no ano, opravdu, bude to trestné střílení pro Anglii!"

***

Peter si trestná střílení užíval. Vždy vymýšlel různé nové strategie a klíčky, kterými by brankáře obehrál. Soupeř to o něm věděl, proto se snažil nadmíru soustředit. Peter se nadechl, pevněji sevřel koště i camrál a vyrazil... Spokojeně obletěl stadion za řevu anglických fanoušků s pocitem zadostiučinění ze skvělé střely.

***

Hra se stávala stále rychlejší a napínavější. Camrál šel z ruky do ruky rychle jako kulka...
„Levski – Dimitrov – Moranová –Pevens – Mulletová – Ivanovová – znovu Moranová – Moranová – MORANOVÁ DÁVÁ GÓL!"

***

"Skvělá trefa!" křikl Peter na svou spoluhráčku, když prolétala kolem něj a tleskl si s ní do dlaní.

"Já vím," odpověděla hlasitě a spokojeně se ušklíbla. Peter byl hlavní střelec, takže si užívala svých pět minut slávy a měla na to právo.

Hrálo se dál, na povídání nebyl čas. Peter přenechal poskládání útoku svým kolegyním, takže měl chvilku sledovat Lynche, jak se řítí střemhlav dolů za zlatonkou.

"Vždyť se rozplácne!" pomyslel si Peter a měl pravdu, svého spoluhráče znal dokonale...

***

Lynch už podruhé v šílené rychlosti dopadl na hřiště.

„Chytil ji – Krum ji chytil – je konec utkání!" hulákal nadšeně Harry.
Krum v červeném hábitu stoupal vzhůru, zvedal přitom pěst a v dlani se mu lesklo něco zlatého.

BULHARSKO 160
ANGLIE 170

Takové skóre právě ohlašovala světelná tabule divákům.

„ANGLIE VÍTĚZÍ!" vykřikl Pytloun, kterého stejně jako všechny nečekaný konec zápasu očividně zaskočil. „KRUM CHYTIL ZLATONKU – ALE ZVÍTĚZILA ANGLIE!"

Peter se stejně jako zbytek mužstva snesl na zem, upustili košťata a jeden druhému padali do náruče.

"Vyhráli jsme!" zaječeli Ryan s Moranovou a předváděli zvláštní tanec vítězství.

"Pojď mi s ním pomoct," kývl na Petera Connolly a společně se vydali k pochroumanému Lynchovi. Lékouzelníci je nechali ho zvednout. Každý ho držel pod jednou paží.

"Vyhráli jsme?" zašeptal zmateně chytač.

"Rozhodně, ty pako jedno slepý, rozhodně," povzbudil spoluhráče Peter zatímco ho vláčeli ke zbytku týmu.

***

"Bylo to skvělé! Neskutečné!" křičel Ron, když se vrátili do stanu. Probíhala živá diskuze o zápasu, který právě shlédli.

"Ta rychlost, to byla hra," přidal se nadšeně Harry.

Z rozhovoru je vytrhlo hlasitá rána. Někdo se přemístil. Když vyhlédli, spatřili Petera. Ve vteřině se kolem něj osazenstvo stanu semklo, všichni ho objímali a nadšeně křičeli.

"Jen klid, děcka," utrousila Bella, "měl by zůstat funkční." Děcka ustoupila a nechala ji Petera alespoň obejmout.
"Dvacet jich nebylo," zašeptala mu do ucha.

"Byl jsem blízko," zakřenil se a něžně ji líbl na tvář.

Vášnivá famfrpalová debata pokračovala s tím rozdílem, že tentokrát byl do ní zatažen i Peter. Hned dostala jiný směr a kvalitu. Vidět totiž zápas z pohledu klíčového hráče bylo něco skvělého.

Z venku se ozýval stále větší kravál a křik.

"To je divné," zamrmlala Isabella.

"Angličani to pořádně rozjeli," prohlásilo jedno z dvojčat s úsměvem.
Peter, který stál nejblíže u vchodu, opatrně vykoukl. Bál se, že by po něm mohl skočit nějaký fanoušek. Když spatřil, co spatřil, otravnému fanouškovi by čelil stokrát raději.

"To nejsou angličani. Smrtijedi!" vykřikl a vytáhl hůlku. Isabella ho v momentě následovala...

***

Na palouk pod obrovské znamení zlá na obloze se přemístilo několik pracovníků ministerstva včetně Belly a Petera. V momentě začali vysílat kletby.

"Dost," zakřičela Isabella, když si uvědomila, na koho míří. "Jsou to jen děti!" Vydala se za Harrym, Ronem a Hermionou do středu kruhu.

"Kdo z vás to byl?! Kdo to vyčaroval?!" osopil se na ně Skrk vztekle.

"Podívejte se, pane Skrku, jsou to jen děcka," klidnil ho Peter, který se mezitím přesunul k Isabelle. Skrk zblednul ještě více.

"Odvedeme je odtud," navrhla Bella rychle a společně s Peterem táhla trio pryč z palouku.

***

Všichni se živí a vcelku v pořádku vrátili do stanu. Bojovali statečně o čemž vypovídala jejich zranění. Pan Weasey podal Isabelle kus prostěradla a ona si ho přitiskla na krk. Při souboji jí někdo otevřel starou ránu. Docela to krvácelo. Vyčerpaně padla do křesla a zavřela oči. Peter k ní poklekl a začal ji ošetřovat kouzly, jak nejlépe uměl. Nebylo to nic moc, ale krvácení zastavil, což bylo asi hlavním cílem.

"Co to bylo?" zeptal se Fred opatrně.

"Smrtijedi, následovníci Vy víte koho," zamručel pan Weasley a společně s Peterem se dali do vysvětlování.

***

Isabella stále spala v křesle, když se ostatní již vydávali na kutě.

"Bello," zatřásl s ní jemně Peter. Žádná reakce. Nezbývalo nic než si povzdehnout a vzít ji do náruče.

"Všechno v pořádku?" zeptal se Harry ustaraně a kývl na Bellu v Peterově náručí.

"Jasně," ušklíbl se, "je úplněk a navíc je zraněná... Bude spát asi pěkně dlouho."
Peter věnoval Harrymu povzbudivý úsměv, ten kluk mu vážně přirostl k srdci, se se všemi rozloučil a poté se i s Bellou v náručí přemístil k nim do bytu. Upřímně se těšil do postele...