Klenot rodu Blacků

18. Ples a další kratochvíle

Již několik dní před vypuknutím prvního úkolu byla celá škola na holičkách. Někteří se sázeli o vítězi, jiní se snažili uhodnout, co asi bude první překážkou, kterou soutěžící budou nuceni překonat. Isabella znala zadání úkolu a vůbec se jí to nezamlouvalo. Už fakt, že Harryho nechali soutěžit, se jí zdál směšný. Nechat se sežrat drakem... Peter sice tvrdil, že taková smrt zní „drsně", ale ne u čtrnáctiletého čaroděje.

„Tak, už máš plán?" zeptala se svého kmotřence, když se procházeli po nádvoří hradu. Věděla moc dobře, že Harry zná zadání prvního úkolu. Nedivila se tedy, že byl bledý jako stěna.

„Já... jsem v háji," zamručel a Bella se musela pousmát. „To není směšné!" okřikl ji rychle chlapec a brýle mu sjely až ke špičce nosu.

„Vím, promiň mi. Ty to zvládneš." Postavila se před něj a posunula mu brýle zpět na místo. „Překonals už i mnohem horší věci." Harry se zamračil. Bella ho chytila za ramena a zatřásla s ním. „Věřím ti, Harry. Jsi nezmar. Nemusíš zrovna vyhrát... Tvým úkolem je přežít!"

„Jsi skutečně motivující, víš to?" zahučel chlapec a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu.

„Jistěže to vím," ušklíbla se a pohodila hlavou. Svou pozornost zaměřila někam za Harryho záda. „Tohle vypadá zajímavě." Harry se otočil, uviděl Petera, jak klidně sedí na kamenné zídce a Viktora Kruma šourajícího se k němu. Skutečně zajímavé, pomyslel si.

***

Peter se zájmem sledoval dění kolem sebe. Musel přiznat, že ty bandy puberťáků mu skutečně trochu chyběly. Třeba se příští rok zase vrátí. Klidně rozjímal a ani si nevšiml osoby, která se vedle něj náhle zjevila.

„Dobrý den," oslovila ho osoba se silným přízvukem. Peter sebou škubl, vyskočil ze zídky a spatřil Viktora Kruma. Dívá se na mě, asi skutečně mluví se mnou! proběhlo mu hlavou.

„Ehm... nazdar," dostal ze sebe. Netušil, co má ten kluk v plánu. Byl letošním Kruvalským šampionem, jak jinak. Harryho protivník, hmm...

„Máte chvíli?" pokračoval Krum.

„Asi ano," přitakal Peter. „Potřebuješ něco konkrétního?" Peter se opět uvolnil, ruce si složil na prsou a ležérně se opřel o zídku za sebou.

„Jen jsem vám chtěl říct..." Ten přízvuk je otřesný! křičela Peterova mysl. „že jste vážně skvělý střelec."

„Oh, skutečně?" tak tohle bylo nečekané. „Musím uznat, že ty taky nebudeš nejhorší chytač," oplatil mu Peter lichotku. To, že je Krum na vrcholku tabulky v tuto chvíli ignoroval. Sice toho kluka obdivoval, ale nemohl mu to dát přece najevo tak okatě.

„Kdyby měl náš tým takého střelce, jako jste vy, vypadalo by to jinak," pokračoval Krum huhlavě. Peter se uchechtl.

„To samé bych mohl říct já o chytači." Po tváři Kruvalského šampiona také přeběhl něco jako úsměv.

„Všichni se na nás dívají," konstatoval zamračeně. Peter se rozhlédl po nádvoří. Skutečně byli středem pozornosti.

„Divíš se? Možná čekají, že se porveme, nebo tak..." Krum couvl. „Soupeři jen na hřišti, ne snad?" vyhrkl Peter rychle, aby nejistého chytače uklidnil. „Dokavaď nemám pod zadkem koště, nechovám k tobě žádnou zášť." Petera překvapila Viktorova reakce. Byl rád, když svůj postoj jakš takš uvolnil. Oba mladí muži chvíli mlčeli, nakonec ticho porušil Krum.

„Něco jsem o vás četl," začal, „také si vás našli už na škole, myslím ty... ehm..." Nemohl najít správná slova, proto mu Peter pomohl.