Klenot rodu Blacků

18. Ples a další kratochvíle

„Myslíš náboráře? Ano, už na konci šestého ročníku. Ovšem má matka trvala na tom, že nejdříve dostuduju a až potom se pustím do „pravého" famfrpálu. To rozhodnutí se mi nelíbilo, teď jsem jí za to vděčný, dalo by se říct. Musí to být těžké, studovat a k tomu hrát na nejvyšší úrovni."

„To ano," zahuhlal Krum, „tak docela. Ale profesoři mi vycházejí vstříc."

„Ještě aby ne..." zamručel si Peter spíše pro sebe.

„Já už vás nebudu zdržovat, vaše žena na vás asi čeká."

„Má žena?" Peter vyhlédl a spatřil Isabellu, která se dívala jejich směrem. Harry, který ji zrovna opouštěl, na nich taky mohl oči nechat. Sladké. „Bella není má manželka... Na druhou stranu, třeba brzy bude." Napřímil se, šibalsky mrkl na Kruma a nechal ho stát na nádvoří samotného.

„Copak? Kolaboruješ s nepřítelem?" rýpla si Bella, jakmile se k ní Peter přiblížil.

„Jistě. Plánujeme zkázu světa," ušklíbl se a chytil ji kolem pasu. Společně se vydali do hradu.

„Teď vážně, o čem jste mluvili?" nedala se. Zvědavost z ní přímo tekla.

„Jen mi říkal, že jsem skvělý střelec a bla bla bla," odpověděl bez známek nadšení. „Co Harry? Má naděláno?"

„To si piš. Ale zvládne to, věřím mu."

„Přežít by to teoreticky mohl... Šance tak padesát na padesát, co myslíš?" prohlásil Peter teatrálně. Isabella ho udeřila loktem do žeber.

„To není vtipné!" křikla, sama však dusila smích.

„Já vím... Ale nemůžeme se všichni brát zase tak vážně," zazubil se naoko nevinně. Belle nezbylo nic, než si povzdechnout. Poté zvážněla. „Děje se něco?" zeptal se jí také již s vážnou tváří Peter a chytil ji za ruku.

„Nic jen... Jde o Moodyho." Bella jeho ruku pevně stiskla.

„Ten starý pošuk? Co je sním?" Peter měl jisté tušení, co by mohlo být špatně. Pro Isabellu ten starý blázen hodně znamenal. Každý nový bystrozor strávil nějakou dobu „na učení" s někým zkušenějším. Bella schytala právě Alastora Moodyho. Obdivovala ho, hodně ji toho naučil, možná díky němu se její kariéra vydala směrem, kterým se vydala. Bella ignorovala Peterovu poznámku.

„Vůbec se mnou nemluví, mám naopak pocit, že se mi vyhýbá. Tohle nikdy neměl zapotřebí. Nechci si nějak fandit, ale vždycky se mnou rád prohodil pár slov." Bylo vidět, že ji to skutečně trápí.

„Je už starý," zkusil to Peter.

„Starý možná, ale ne senilní," zavrtěla Bella hlavou. „Něco mi na něm nehraje."

„Jistě se to brzy vysvětlí..."

***

„Ještě pořád se můžeme vrátit," zamručela Bella s nadějí v hlase, jakmile se přemístili. Peter do ní žduchl a ona přepadla na oficiální Bradavický pozemek.

„Teď už ne," zazubil se. Byla jasná prosincová noc, všude byly závěje sněhu.

„Nesnáším tě," sykla Isabella vztekle a zvedala ze země stříbrné střevíce, které původně držela v rukou. Nenáviděla šaty, boty na podpatku ani plesy. Ty možná ze všeho nejvíce. Jenže tohle byl Bradavický Vánoční ples k příležitosti Turnaje tří kouzelníků a ona s Peterem byli oficiálně pozvaní. Tohle nemohla odmítnout. Peter, dobře rozpoložený, s úsměvem zavtěl hlavou a vydal se napřed. „Počkej!" křikla za ním. „Mám problém." On se zastavil.

„Skutečně?"

„Ano! Nemůžu jít přes pozemky bosa, ale ani v těch prokletých botách." Peter se otočil. Na vždy sebevědomou Isabellu byl teď skutečně groteskní pohled. Stála bosa ve sněhu, na sobě tmavě modré splývavé šaty pod kolena, vlasy výjimečně nějakým způsobem učesané a v obličeji vládl zoufalý výraz.

„Co mám s tebou dělat," nepřestával se usmívat Peter. Dnes mu tu dobrou náladu jen tak něco nepokazí. Přešel k ní. „Dovolíte, milady?" Sklonil se a vzal Bellu do náruče. Překvapeně vyjekla, když s ní pohodil. Nebyla zvyklá, nechávat se nosit na rukou. Doslova. Nakonec se přece jen také usmála a vlepila mu pusu.

„Hyjé na ples!" vykřikla rozpustile a máchla rukou směrem k hradu. Peterovo rozpoložení bylo skutečně nakažlivé.

***

Velká síň byla nádherně vyzdobená, všude plno jídla, hudba hrála a parket zrovna ovládali účastníci Turnaje se svými partnery. Isabella s Peterem stojící v davu dusili smích.

„Připomeň mi, abych toho chudáka naučila tančit," sykla Bella Peterovi do ucha.

„Připomenu, chci u toho být přítomen," ušklíbl se na oplátku.

Na parket se začali linout i profesoři a někteří studenti. Peter tam Bellu dotáhl téměř násilím. Isabella netančila špatně, jen neměla ráda davy.

Ladně se proplétali parketem v rytmu valčíku a v tuto chvíli vnímali jen sami sebe... A bylo to skvělé.

Ples si nakonec i Isabella dokázala svým způsobe užít. Přijala několik nabídek k tanci, Peter taktéž vyzval na parket několik zdejších profesorek. Studentky, které se kolem něj naoko náhodou proplétaly, úspěšně ignoroval. Z celého večera si tak odnesl hlavně vzpomínku na to, jak úctyhodná tanečnice je Minerva McGonnagalová.