Ve svitu luny

Šestá kapitola

„Běž se oblíknout, proboha," zasyčela, potom se otočila ke Cathlii. „No, jako jo, jen si nepředstavuj pohádkové bytosti. Teda, jejich vzhled. Jsme různí, čarodějky, jako je Wichiten, upíři, lykantropové, jako Matthew, elfové, dokonce i andělé, jako jsem já. Ne tedy v biblickém slova smyslu, jsme jen léčitelé a umíme číst myšlenky," ušklíbla se.

„Ale to není možné," zmohla se na jedinou větu Cathlia. Přišlo jí to ujeté. Wichiten si povzdychla.

„Jako sice nelítám na koštěti, nemám křivý nos a tak dál, ale dokázal by normální člověk tohle?" zeptala se a potom něco potichu zamumlala. Na její dlani se utvořil malý plamínek. Cathlia zděšeně vykřikla.

„V pořádku, vysvětlíme ti to, dobře?" Serenity se dotkla jejího ramene a jen posílila sílu avanturínu, který Cathlia držela. Tmavovlasá dívka se uklidnila.

„D-dobře, jen dej pryč ten oheň," Cathlia nyní zrychleně dýchala. Do místnosti vešel Matthew, tentokrát už oblečený.

„Měla jsi Cath vlastně štěstí, byli jsme se smečkou poblíž tak jsme je stihli zastavit," pronesl jen a posadil se. Zmiňovaná dívka se na něj zmateně podívala. „Víš, chlupy, čtyři nohy a tak," objasnil jí to. Cathlia jen zavrtěla hlavou, přišlo jí to jako ve snu.

„Bude možná lepší jí to vysvětlit. Vyvolám mocnosti, a potom se do toho pustíme," zvedla se Wichiten a vzala si tmavý hedvábný sáček. Pomalu chodila okolo nich a sypala obsah sáčku.

„Svážeš to se zemí? Nebyl by lepší oheň, když ti je nejblíž?" zeptal se Matthew, který neviděl Wichitino ohnivé divadýlko.

„Zem je klidná a stálá, bude to lepší," zněla odpověď, Wichiten vstoupila do kruhu a poté jej uzavřela. Vzala zdobnou dýku, kterou měla za opaskem. Cathlii polechtalo na krku peří. Otočila hlavu a vyjekla. Serenity vedle ní seděla, křídla tmavé barvy složená. „Promiň, když začne vyvolávat mocnosti, vždy se objeví," pokrčila rameny. Cathlia s vykulenýma očima přikývla a raději se dívala na Wichiten.

„Vyzývám strážní věž východu. Vzduchu chraň nás," řekla Wichiten nezvykle hrubě a okolo všech v místnosti zavál silný vítr. Cathlie se podívala po ostatních. Serenity již byla i s křídly, způsobně složenými, a vítr jí čechral černá pera. Matthewovy vlasy vlály ve větru a pohledem sledoval Wichiten. Rudovláska změnila směr a místo toho, aby ukazovala na východ svou dýkou, ukazovala na jih.

„Vyzývám strážní věž jihu. Ohni chraň nás," řekla znovu silně. Do Cathlie, Serenity a Matthewa se opřelo horko. Cathlie však jen fascinovaně koukala na Wichiten. Jemné rudé vlasy vířily okolo ní a Cathlie si byla jistá, že viděla tančit plameny.

„Tenhle živel je k Wichiten nakloněn nejvíce, proto její vlasy připomínají plameny," zašeptal směrem k ní Matthew. Wichiten se podívala po všech příchozích a dýka se obrátila:

„Vyzývám strážní věž západu, vodo chraň nás," horko se změnilo na pocit, jako by byli v bazénu či na moři, ten nastalý chlad byl příjemný. Wichiten ukázala na poslední směr:

„Vyzývám strážní věž severu, země chraň nás," nás Wichiten řekla již skoro neslyšně. Svěžest vody vystřídala vůně čerstvě posečené trávy.

„Tohle vyzývání ji vysiluje ze všeho nejvíc, bohužel nikdo nemáme takové schopnosti abychom jí pomohli. Ani já nemohu," zašeptala teď Serenity ke Cathlii. Ta přikývla, že rozumí. Wichiten se zesláble posadila a nevesele se usmála na Cathlii.

„Tak a teď ti povíme naši historii, abys pochopila, proč jsi pro nás tak důležitá," řekla jen Wichiten.

„Bylo nebylo. Na zemi před pár tisíci lety vládly nadpřirozené bytosti a lidé je uctívali. No ale všechny ty bytosti nebyly spokojeny, některé chtěly vládnout samy. Sarathena, mocná čarodějka, si toho všimla a snažila se jednu z nich, Lucky, odvrátit od temné magie. Ale Lucky se neodvrátila a Sarathenu zabila.

To vyvolalo povyk a nastaly temné časy. Tráva se přestala zelenat, ptáci již nezpívali. Země se zalila krví mocných vlků, hrdých upírů, krve s magickými schopnostmi, i andělé padli. Na to se nemohla dále dívat jedna z kněžek, mimochodem je ve tvé rodové linii, a proto poslala Lucky i všechny temné elfy, vlky, čaroděje a upíry na onen svět.

Tráva se opět zazelenala, ptáci zpívali, krev smyly deště. Lidé se opět radovali z vítězství strany dobra. Ne nadlouho. Čarodějka Vicky raději použila upíří a vlkodlačí krev a vystavila bariéru, věděla totiž, že temní se opět vrátí.

Měla pravdu, oni se vrátili. Už po staletí čarodějky udržovaly bariéru neporušovanou. A byla znovu válka, ale tichá. Začalo pršet, slunce vstávalo rudé, krev byla rozlita po lesích. Lesní víly přestaly zpívat. Tou dobou už běhával malý Matthew po dvoře a Serenity utekla od svého temného otce. Našla zde útočiště. Tvá babička zde dříve bydlela.

Říkala nám, že brzy odejde, ale že se zde objeví její vnučka Cathlia. Než odešla poradila mé matce, aby obnovila bariéru a ona souhlasila. Použila upíří krev, krev otce Matthewa a svůj život a vytvořila silnější bariéru. To břemeno jsem dostala já. Musím ji hlídat, k tomu mohu používat pouze Matthewovu krev a upírskou krev můžu nahradit krví co má Serenity. Takže jestli budeme v průšvihu, my zaplatíme cenu nejvyšší. Říká se že ty, Cathlie, máš vést naši stranu proti jejich. Že ty jsi hodna najít a ovládat všechny tři relikvie a tím nastolit mír, po kterém víc a víc bytostí touží," dovyprávěl Matthew a nastala chvíle ticha.