Ve svitu luny

Kapitola první

Cathlia seděla na lavičce před nemocničním pokojem a skrz prosklenou stěnu pozorovala svého otce, jak se dohaduje s mou babičkou. Cathliina matka zmizela, když byla ještě malá a Cathlia tedy vyrůstala se svou babičkou. Ta však bohužel onemocněla leukémií, a léčba ji spíše přitížila, než aby pomohla. Proto tedy přijel její otec Philipp, a právě se společně dohadovali, že si ji odveze k nim do Skotska. Cathlia se nechtěla stěhovat z Londýna. Sice tu neměla žádné kamarády, ale stěhovat s ke svému otci, který ji opustil? To opravdu nechtěla.

„Cathlio, pojď sem," přerušil tok jejích myšlenek její otec, kterému nebyla vůbec podobná. Ani si nevšimla, kdy otevřel nemocniční dveře. Zvedla se a pomalu šla do pokoje. 

„Babičko," zahleděla se do tváře starší ženy. 

„Holčičko, rozhodli jsme se, že bude přeci jen lepší, když se přestěhuješ. Já sama jsem vyrůstala v těch místech, to až jako stará bába jsem se přestěhovala do Londýna, na přání tvé matky," odmlčela se a pár tmavě modrých očí se zabodl do Philippa, to jen Cathliina babička naznačila, z jakého důvodu, se přestěhovala. „mám zařízený převoz, budu v tamější nemocnici, abys to měla ke mně blíže," věnovala Cathlii láskyplný pohled. 

„Ale co škola, a všechno?" Nechápala Cathlia. 

 „Vše je zařízeno, budeš chodit do školy v Irvine, to je město, na jehož okraji bydlíme, ve vilové čtvrti. Chodí tam i tvůj nevlastní bratr a sestra. Určitě se ti tam bude líbit," Cathlia moc dobře poznala, že její otec je spíše nervózní než nadšený, ale jen se usmála, nechtěla mu to ještě víc ztěžovat. 

„To nezní až tak špatně, navíc budu moct navštěvovat babičku," Cathliina babička však poznala, jak falešný ten úsměv je. Cathlia si totiž nechala příjmení své babičky. Její matka nebyla vdaná za otce, a i když její otec chtěl, aby měla jeho příjmení odmítla, chtěla se jmenovat jako babička.

„Dobrá tedy, Cathlio, měla by sis jít asi sbalit a nechat zatím babičku, ať se připraví na převoz, odlétáme ještě dnes večer," chytl Cathlii Philipp za rameno. Cathlia sebou cukla a ihned se zastyděla, mělo to být povzbudivé gesto a místo toho, si musel myslet, že je opravdu divná. Což i ostatně podle ní byla. Babička se s ní vždy přela, že je výjimečná, a výjimečná dívky, nikdy nemohou splynout s davem. Tak se jen posumála a přikývla. 

„Jakmile to půjde, navštívím tě," rozloučila se s babičkou a vydala se k autu svého otce, aby si mohla zabalit a odloučit se od Londýna, od místa, kterému říkala šestnáct let domov.

Doma si zabalila jen to nejnutnější, nějaké oblečení, převážně tmavé barvy, jiné nenosila, a spoustu knih, milovala knihy. Philipp jen stál ve dveřích a pozoroval svou dceru, kterou neznal celý život jinak než jako šek, který měsíčně posílal s alimenty i její pokoj. Ten nebyl přeplácaný, spíše jednoduchý, postel, psací stůl, notebook, základní vybavení, co ho ovšem zarazilo byly knihy. To množství a že byly opravdu všude. Na nočním stolku, na psacím stole, plná knihovna, u které bylo vidět, že by se ji jen odlehčilo, kdyby jich bylo o něco méně, byly vyskládané i na hrubě opracovaných kusech dřeva, které sloužily jako poličky.

„Ehm, já pošlu někoho během týdne, kdo ti přiveze všechny tvé knihy, ano?" Cathlia si všimla, že je stejně nervózní jako ona sama. Cathlia se na něj podívala. 

„Tohle jsou knihy, abych přežila zhruba týden," odvětila tiše, a zapnula kufr. Ještě vzala tašku s notebookem, který také zabalila a podívala se na něj. „Můžeme jít," řekla jen. Philipp jen přikývl, vzal její kufr, a odnesl ho k autu, to, jak prudce zvedal ramena, když se nadechoval, bylo pro Cathlii znamení, že nebyl zvyklý nosit břemena. Její otec byl právník, velmi dobrý a velmi drahý právník. To díky jeho vysokým alimentům si mohla dovolit tolik knih, a s babičkou mohly žít v slušném domku, místo bytu v nějakém panelovém domě.

Sledovala zamračený Londýn, bylo zrovna období deštů, a celé to bylo takové pochmurné, příznačné k tomu, že právě skončila jedna její kapitola a měla začít další, nová kapitola jejího života, třeba si najde kamarády, ne moc, ale někoho, pro koho nebude jen divná holka. Tmavě modré oči, a vlasy tmavé jako noc s modrými odlesky, vlasy připomínající noční oblohu za svitu luny. To o ní babička ráda říkávala.

Po nutných kontrolách na letišti, už seděla Cathlia v letadle. V první třídě. Nikdy necestovala letadlem a nebyla si jistá, co od toho čekat, tak jen odmítla veškeré občerstvení, a když letadlo začalo rolovat po dráze jen zavřela oči, a celou cestu prospala. Probudil ji až její otec, když přistáli.

„Vítej ve Skotsku, Cath," usmál se na ní zářivým úsměvem.