Uvězněn v okamžiku

Pohlcený

Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.

Byly to dveře ven z domu. Zavřel je za sebou a otočil se čelem k dlouhé cestě lemované stromy. Nikdo tu nebyl. Nikdy tu nikdo nebyl a právě proto sem rád chodil. Vždy si tu provětral hlavu, vyměnil myšlenky a zahnal chmurnou náladu. A přesně to potřeboval i teď, zbavit se myšlenek na minulost, nechat odejít vzpomínky.

Timothy udělal první krok směrem k pěšině zalité sluncem. Následoval druhý krok a pak třetí. Na to se prudce rozeběhl, potřeboval to ze sebe dostat. Dnes měl hodně špatný den, většinou ho už vzpomínky nechávali být, ale dnes jej přepadli nepřipraveného v plné síle. Zalapal po dechu, měl pocit, že se dusí a proto se rozeběhl ještě rychleji. Odměnou mu bylo píchání v boku, ale on tu bolest nevnímal.

Zahlédl spadlý strom. Vzpomněl si na ni, neboť ona milovala les a o stromech věděla všechno. Píchlo jej u srdce. Časem člověk zapomíná na špatné věci a mozek si ponechá jen to dobré. Časem člověk zapomene proč z některých míst utekl. Časem člověku vše začne chybět. Co by kdyby? Timothy si snadno oblíbil nějaké prostředí a ve chvíli kdy získal pěkné vzpomínky, nerad se s tím místem loučil. Ale nelze žít s nějakým člověkem jen kvůli jeho okolí a vzpomínce na začátek. A někdy je nutné ukončit něco, co má sice nádhernou minulost, ale žádnou budoucnost...

Malý mráček překryl slunce a vše kolem Timothyho potemnělo. Příroda se spolu s ním pohroužila do smutku. Vzpomněl si, jak přesně v takovémhle počasí spolu chodili ven na posed za vsí a pozorovali nebe. Nebo na jejího brášku se kterým se kamarádil a často vyváděli úplné blbosti. Hromadné výlety s jejich společnými přáteli. Koupání v rybníce a hraní baseballu. Ach, jak mu chybělo to prostředí. Timothy si snažil vybavit ty temné stránky, všechny ty zápory, které nakonec převýšili klady, ale nedařilo se mu to. Jakoby je mozek vymazal.

Pohlédnul k nebi. Mráček se pomalu posouval, vítr jej odvával a již za chvíli opět vysvitne slunko. Bože prosím, proč je svět tak komplikovaný? Řekni mi, co ode mne očekáváš? Byl konec a nový začátek správným řešením, bylo to tvé přání? Ptal se Timothy v duchu. Ale nikdo mu neodpověděl.

Jeho mysl byla pohlcena vzpomínkami a ani dlouhý vytrvalý běh mu nechtěl pomoci. Myšlenky jej bombardovaly jedna za druhou a on se pod jejich tíhou hroutil. Pod nohy křupali drobné větývky. Z dlouhé aleje se dostal do lesa a nyní letěl kam jej nohy zavedli a nekoukal na cestu. Život je tak prázdný pokud jsme unavení a přijde nám, že nemáme přátelé.

Náhle Timothy uslyšel v křoví zašustění a ohlédl se. O pár vteřin později už proti němu vyběhl kanec, divoké prase a Timothy se dal do sprintu. Kličkoval, jak to slyšel od babičky a hledal strom, na který by byl schopný vylézt. Vyhlédnul si dub, který měl spodní větve poměrně nízko nad zemí. Rychle se zachytil, přitáhnul a šplhal vzhůru. Divoké prase zůstalo stát pod stromem a zuřivě mručelo. Timothymu bušilo srdce a s vypětím sil se posadil na pevnou větev vysoko v koruně.

Prvotní šok způsobil, že myslel jen na kance, útěk a záchranu. Teď však, když už byl v relativním bezpečí se mu vše vrátilo. S ní šplhal po stromech, díky ní stavěl májku a pro ní se naučil hrát na housle. Timothymu se v oku zaleskla slza. Věděl, že za jeho chmurné teskné myšlenky může hlavně únava a konec jedné životní etapy, ale stejně. Bál se budoucnosti. Bál se přítomnosti. A bál se vzpomínek na minulost.

Ach, proč je vše tak těžké? Rukou si otřel slzy a pohlédnul dolu. Prase už tam nebylo a tak se jal pomalu slézat z dubu. Když stanul na zemi a pod nohy mu zakřupalo listí, slunce opět vykouklo zpoza mraků a zalilo krajinu teplými paprsky. Timothy se neznatelně usmál, ale v srdci stále cítil chlad. Znovu se rozhodl s pevným odhodláním nechat minulost za sebou. Zatnul zuby a běžel jak nejrychleji dovedl. Levá, pravá, levá, pravá... Nádech, výdech, nádech, výdech... Hlavně na nic nemyslet. Slunce krásně svítí. Když něco končí, tak něco jiného začíná. Nic už nebude jako dřív, ale může to být takové, jaké to ještě nebylo...

Už jednou to zabralo, už jednou si opět začal připadat normální a tak to pomůže zas. Nikdy nezapomene, ale mozek skryje vzpomínky do hlubin a útrob šedé hmoty mozkové a nebude je vytahovat tak často. Čas nikdy vše nezahojí, ale pomůže. Slabé chvilky se budou objevovat čím dál tím méně... Timothy tomu chtěl věřit... Chtěl věřit, že vše zas bude dobré... Jednou... Možná... Určitě...! Nyní však běžel, utíkal před tím vším a začínalo se mu to dařit. Slyšel jen pravidelný dusot svých nohou a tep v uších přebíjel veškeré jeho myšlenky. Běh jej naprosto pohltil a on přestal vnímat okolní svět a hlavně i sám sebe...