Uvězněn v okamžiku

Nervózní

Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.

Zhluboka se nadechnul a vešel dovnitř. V místnosti byla napjatá atmosféra. Byla plná lidí, kteří nervózně čekali. Rozhlédl se a vybral si jednu prázdnou židli na opačném konci místnosti. Cestou musel projít mezi řadou dalších lidí.

Bylo naprosté ticho. Všichni na něj koukali. Kluk evidentně mladší než on, paní asi tak ve věku jeho rodičů, slečna v jeho věku. Maminka s malou holčičkou vedle sebe. Pozorovali ho dokud si nesedl na místo, které si vybral. Poté všichni sklopili své hlavy a místností se opět rozlehl tichý šum.

Oddechl si. Koukal kolem sebe. Bylo tu takové divné světlo. Světlo jenž evokovalo stísněný pocit. Za okny byla ještě tma. Bylo brzy ráno. Vlevo vedle něj si dvě dívky tiše šeptaly o tom, že se bojí, že to nezvládnou. Naproti se pán hlasitě vychloubal, že to má na háku. Polovina lidí nervózně těkala očima kolem. Někteří v rukou drželi mobil s aplikací nebo učebnici se snahou si vše ještě připomenout.

On jen seděl a nic nedělal. Kradmo, jen bočním pohledem se podíval, kdo sedí vedle něj. Vlevo to byl pán, který se evidnetně jako jeden z mála nenervoval vůbec, neboť podřimoval. Po jeho pravé ruce seděla dívka. Asi tak o dva roky mladší, než on. Ta stejně jako on nedělala nic. A stejně jako on, nenápadně sledovala své okolí. Napadlo ho, že by ji mohl zkusit oslovit.

"Ahoj," řekl a otočil se k ní čelem.

Dívka sebou lehce trhla a podívala se mu do očí.

"Ahoj," odpověděla mu s lehkým úsměvem.

"Také čekáš na zkoušky na auto?" zeptal se jí. Byla to hloupá otázka. Všichni v této místnosti čekali na teoretické zkoušky na získání řidičáku. Ale nevěděl co jiného by mohl říct.

"Jojo. Ty asi taky, viď?"

"Jo. Já taky."

Zdálo se, že tím jejich rozhovor zkončí neboť nastalo chvilkové ticho. On se ale nehodlal vzdát možnosti se s ní seznámit.

"Já jsem Timothy. Jak se jmenuješ ty?" zeptal se.

"Anne."

Usmál se. "To je hezké jméno. Jak dlouho už tu čekáš?"

"Asi tak hodinu. Nemohla jsem spát, tak jsem vyrazila dřív. Jsem zvědavá, za jak dlouho přijdeme na řadu."

Líbilo se mu, že použila množné číslo v podobě "my". A líbil se mu její hlas. Měla medový hlas, který hladil duši. A byla krásná.

Do místnosti vešel starší robustní pán a nahlas se zeptal.

"Dobrý den, pan Tlamicha je tady?"

Všichni sebou trhli. Nečekali v té tiché místnosti tak hlasitý zvuk. Nikdo však neodpověděl. Pán se zamračil a zase odešel. Někdo se nahlas zasmál. Byl to takový ten zoufalý smích.

"Ty určitě půjdeš dřív. Bojíš se?" zeptal se Timothy.

"Nebojím," překvapila ho Anne svou odpovědí. "Ty?"

"Trochu ano," přiznal. "Sice jsem se připravoval pořádně, ale stejně mám strach, že něco zvořu."

"To chápu. Také mám trošku takový pocit. Ale od rána si říkám, že se nebojím. Prostě se snažím svůj mozek přesvědčit, že to nic není a že to zvládnu."

Líbil se jí její způsob myšlení. Najednou v místnosti šum zvedl svoji hlasitost. Z ničeho nic. Nikdo nový nepřišel, nic převratného se nestalo. Jen se všichni začali bavit hlasitěji.

"Jsi tu sám, nebo tu někoho znáš?" ozvala se Anne vedle něj.

"Sám. Všichni ti lidé jsou mi naprosto cizí. Co ty?"

"Také tu nikoho neznám. Jsem ráda, že si mohu povídat alespoň s tebou. Nepřipadám si tu tak sama."

Najednou zablikala žárovka. Zhasla a zase se rozsvítila. A zase zhasla. A už se nerozsvítila. V místnosti nastal chaos. Každý chtěl vědět, co se děje. Pár lidí vyběhlo na chodbu, kde byla také tma. Někteří z toho měli dětinskou radost, jiní se báli a další byli naštvaní.

Do místnosti vešel muž s baterkou. Byl to opět ten postarší, který prvně hledal pana Tlamichu.

"Prosím zachovejte klid! Vypadl proud v celé této oblasti. Zkoušky se ale tímto neruší. Máme záložní zdroj, který stačí pro provoz počítačů a světla v jedné místnosti. Sem vám doneseme petrolejové lucerny," zakřičel do všeobecného zmatku.

Všichni ztichli. Pár lidí se i přes oznámení rozhodlo odejít.
"Petrolejové lucerny!" vykřikl někdo a celá místnost se rozesmála.

"Taky vás tu můžu nechat po tmě!" řekl pán nasupeně a odešel. Po chvíli se však přeci jen vrátil s dvěma petrolejovými lucernami, které zavěsil u stropu a zase odešel.

"Tak nakonec z toho možná bude i dobrý zážitek," zasmál se Timothy.

"Možná jo," rozesmála se i Anne. "Ale ty lucerny jsou fakt hezké. Tohle světlo se mi líbí mnohem víc, než to předchozí umělé. Tamto bylo takové studené, tohle je teplé."

"Máš pravdu. Co budeš dělat po zkouškách?"

"Mám schůzku. Možná budu slavná. Proč se ptáš?"

"Škoda. Chtěl jsem tě někam pozvat."

Poté se mezi nimi rozhostilo ticho. Oba dva přemýšleli. Timothy o tom, zda ji ještě někdy uvidí a Anne o tom, zda mu má navrhnout, že jí může někam pozvat jindy. Nemohla se rozhodnout jestli se s ním chce ještě někdy potkat a nebo jestli si na něj ponechá jen tuto pěknou vzpomínku.

Do místnosti opět vstoupil onen pán.

"Je tady Anne Hollyová?" zeptal se.

Anne sebou trhla. Pak se zhluboka nadechla a vstala. Do ruky si vzala všechny svoje věci a otočila se k Timothymu, aby se s ním rozloučila. Ten už také stál. Udělal krok k ní a objal ji.

"Hodně štěstí. Jsem rád, že jsem tě poznal Anne," řekl jí.

"Děkuju," usmála se. "Tobě také hodně štěstí. A... také jsem tě ráda poznala."

Naposled se mu podívala do očí a pak se otočila a kráčela ke dveřím, kde na ní netrpělivě čekal pán. Vyšla ze dveří. Timothy si najednou začal připadat hrozně sám. Podíval se na prázdné místo vedle sebe. Srdce mu poskočilo, když si na sedačce všimnul malého přeloženého papírku. Vzal jej do ruky a otevřel. Když viděl, co je na něm napsáno, začal se usmívat od ucha k uchu.

Anne Hollyová 780 238 659 :-)